Končím.

Píše se rok 2015 a mě čeká maturita na Obchodní akademii. Škola, která se mi nikdy nezapsala hluboko do srdce, spíš se mi nepříjemným způsobem vryla pod kůži, třeba jako tříska, která bolí a hnije, když vychází ven.

Nikdy jsem nebyla hloupá holka, jen mě nebavilo trávit čas nad věcma, které mi nedávaly smysl. Tak to mám vlastně do dnes. Do školy jsem chodila zřídka. Něco mě bavilo míň, něco mě bavilo víc. Nikdy mi nevadilo učit se nové věci, spíš mi nevyhovovaly ty způsoby, kterými se to provádělo.

No a najednou jsem tady a já se zařekla, že maturita pro mě nebude stres a žádný problém. Praktická část je úspěšně za mnou, protože praxe, ta mi vždycky šla, teorie mě nebavila. Zkoušky z češtiny i angličtiny, hlavně slohovky jsem zvládla skvěle. Teď už jen zvládnout tu neotravnější část – ústní zkoušku, kde si na mě mohou smlsnout všichni ti profesoři, na které jsem občas ve škole byla drzá, teda podle jejich slov, z mého pohledu jsem byla jen přímá a hlavně upřímná.

Jdu k ústní maturitě úplně první z celé školy. Jsem nervózní, ale hned to ze mě opada. Čeština, angličtina, ekonomika, účetnictví. Hotovo. Když jsem to dala já bez nějaké větší námahy, většinou na dvojku, tak to přece musí dát všichni. No což nebyla tak úplně pravda. Chci ale říct, že číslo v docházce nijak neukazuje inteligenci člověka, jak se mnozí učitelé domnívali.


Najednou je tady, po docela krušných prázdninách, a tím rozhodně nemyslím párty za párty, ale spíš sáhnutí si na psychické dno, další školní rok a mě čeká nová etapa. Čeká se ode mě, že budu mít vysokoškolský titul a podle všeho je úplně jedno, v jakém oboru. Vybrala jsem si obor Český jazyk – Občanská výchova. No, k těmto oborům mám vztah jen na základně toho, že na střední tyhle předměty vyučovali skvělí učitelé – očividně na tom hrozně záleží. A taky proto, že mým cílem je předávat něco lidem, jen zatím nevím, v jaké formě.

Škola začala, ale já se stále potýkám s mým problémem. Takzvané autority mi nic neříkají, baví mě se vzdělávat, ale rozhodně ne papouškovat.


Odešla jsem. Docela dramatickým způsobem. Tahle scéna by si zasloužila rozhodně místo v nějakém filmu. Jedu si tak do školy na svůj první zápočet, upřímně ani nevím, z čeho ten zápočet má být. Cesta do školy autem trvá asi 45 minut a já za tu dobu rozebrala ve své hlavě život do základů a snažila jsem se vypátrat nějaký smysl. Došlo mi všechno možné, ale vysoká do toho zrovna nezapadala a tak jsem dojela ke škole u ní se otočila a jela zpátky domů.


Je tady jaro 2016 a já odcházím s obrovským pocitem hrdosti a nadšení z pohovoru. Asi za dvě hodiny mi zvoní telefon, že mě teda berou a já jsem na sebe neskutečně hrdá. Čeká mě spousta školení různě po republice, nové zkušenosti, dospělácký život. Život pojištovacího agenta.

Nadšení pro tuhle práci vyprchalo asi po půl roce a další půl rok byl boj o přežití. Tedy boj o výplatu. Nemohla jsem lidem prodávat produkt, který na mě působil nedůvěryhodně. Nebavilo mě neustále vyvolávat lidem a vtírat se jim ke schůzce jen proto, abych z nich vymámila peníze. Nezvládala jsem nátlak k výsledkům ze strany manažera, který v mých očích nedělal vlastně nic jiného, než nás buzeroval. Přála jsem si práci, kde nebude tak úplně záležet na výsledcích a vždy dostanu stejnou sumu peněz na výplatu. Toužila jsem po jistotě, kterou jsem ten poslední rok, kdy jsem pracovala jako OSVČ pod záštitou pojišťovny neměla.



Je to tady. První práce v korporátu. První oficiální práce na HPP. První práce, kde mám nějakou jistotu. První práce, která zavání stereotypem, přesně danou obědovou pauzou a doprovázená každodenním pípáním odchodů a příchodů. Super, konečně si to zkusím.

Práce jako taková mě docela baví, mě vlastně žádná práce nevadí. Nevadí mi dělat papíry, telefonovat, chodit na poštu, asi by mi nevadilo ani uklízet. Vadí mi, když si ze mě někdo dělá poskoka, to už ano. Musím být pánem svého času, což mi asi po měsíci v tomhle deprimujícím open space dochází, když jsem první, kdo v 5:59 pípá příchod a v 17:50 pípá poslední odchod. Jen proto, abych si mohla zajet na prodloužený víkend. Pracovala jsem snad každý den přesčas, protože jsem potřebovala mít nějakou svobodu. Svobodu tím, že jsem měla minimálně dva dny nadpracované, pro jistotu.

Jak tak sedím sama u stolu, trochu odstrčená a dělám svou práci téměř automaticky, mám prostor přemýšlet. Narážím, při surfování na internetu v obědové pauze, na digitální nomády a takzvané volnonožce. Lidi, kterými jsem naprosto fascinovaná. Dělají, co oni sami chtějí, jsou pány svého času, nemusí nikoho poslouchat, ale co já bych asi tak mohla dělat? Umím administrativu, komunikaci s lidmi, něco málo z marketingu.. něco bych si určitě našla, nějak bych si vydělala, něco bych se naučila, udělám si kurz. Prodávám přece i trička, založím eshop, ono to půjde.

Tahle myšlenka mě naplňuje čím dál víc, být v té kanceláři mě šíleně užírá. Přemýšlím, jak to říct Míšovi, že chci odejít z práce a co bych mu řekla, když se mě zeptá, čím se teda budu živit. Fakt nevím.

Den co den to ve mně víc a víc vře. Místo práce čtu články, poslouchám videa, přemýšlím o zaplacení kurzu podnikání z pláže, jen, kde bych na to vzala z mého platu, který dělá 12.000.

Zkušební doba se blíží ke konci a já jsem úplně šíleně vytočená, nesnáším svou práci, nesnáším tohle místo, lidi okolo. Dusí mě, jsem pod šíleným tlakem, dokonce je to znát na mém zdravotním stavu, už jsem byla na nemocenské a vybrala si oba sick days.

Zavolaly si mě mé nadřízené, něco po mě chtěji. Chtějí, ať s nimi jdu do zasedačky. Koukám, že mají v ruce papíry, které jsem vypracovala. Budou mě kritizovat za mou práci, kterou vlastně nemám dělat, kterou mi ony hází na stůl, aby si mohly jít na kávu a ani mi nevysvětlí, co po mě vlastně chtějí. Budou si na mě vybíjet své vlastní frustrace. Tak to teda ne.

Končím.

Tyvole, já to řekla na hlas. Tak to jsem sama od sebe nečekala. Byly jsme v zasedačce v patře mínus jedna, ale to, jak mi spadl ten balvan ze srdce museli slyšet zaměstnanci i ve třetím patře. Já to fakt udělala.

Dodělat svou práci a zítra přijít jen odevzdat klíče a konec. Nová nepopsaná strana je předemnou. Jenže, jak to řeknu doma. Mamce, taťkovi, Míšovi. Co já vlastně budu dělat. Z čeho budu žít?

V srpnu 2017 jsem si nechala natetovat nápis ŽIJ TEĎ a prvního září jsem to udělala. Začala žít okamžikem beze strachu a bez přemýšlením nad následky mých činů, ale zatím jsem toho nikdy doopravdy nelitovala.

Setkala jsem se s velkým nepochopením. Opravdu. Já vlastně ani sama sebe vůbec nechápala. Co budu dělat? Dá se žít bez peněz? To budu na někom závislá? Jak budou vypadat mé dny?



Začátky jsou krušné, nevím, jak začít, vůbec. Mám budík na 6, jako bych šla do práce. Udělám si snídani a sedám k notebooku. Jdu hledat, příležitosti.

Asi půl roku pročítám články, hledám kurzy, občas zabrousím i na nabídky práce, hledám sebe, hledám své poslání, jsem přesvědčena, že vyjdu s málem. A taky ano, mockrát mi zachraňuje zadek přítel, když kupuje jídlo domů on. Máme štěstí, že neplatíme nájem. Já jsem vděčná za statut studenta, protože za mě sociální a zdravotní odvádí stát.

Zkouším všechno možné i nemožné. Navlíkám náramky, dělám ořechová másla, občas vezmu nějakou spolupráci, někdo potřebuje pomoc s webem, dělám svůj eshop, pomáhám příteli s jeho podnikáním, chodím s ním na stavby a sádruju drážky, fotím, píšu, občas chodím vypomáhat do baru, vyrábím svíčky a pořád něco hledám.

S nastavením v hlavě, že peníze prostě k životu potřebuju minimálně. Že peníze jsou nějaké zlo. Hrozně se podceňuju, neúčtuju si za věci tolik, kolik bych mohla nebo dokonce většinou dělám věci zadarmo. Neumím si o peníze říct, často vycházím jen nějakým zázrakem. Ale školí mě to. Před tím rokem a půl by mě doopravdy nenapadlo, kam se dostanu. Jakým směrem se vydám a kolik věcí o sobě zjistím. Nenapadly by mě všechny ty souvislosti, které postupně odkrývají konečnou podobu věci.


Několikrát jsem se příhlásila i do výběrového řízení, ale nikdy to nedopadlo, jako by prostě to nastevení v hlavě bylo tak silné.

Tolikrát jsem netušila, co vlastně dělám, jak se to, co dělám, vlastně má dělat a jestli nedělám nějakou hloupost. Ale vykašlala jsem se na strach. Odešla jsem s jistoty do totální nejistoty. Vlezla jsem do bazénu a neuměla jsem plavat, učím se to cestou.

Jenže teď končí ta fáze, kdy si myslím, že si nezasloužím peníze. Chci si prostě jen tak říct, že chci někam pryč a nemuset přemýšlet o tom, jestli na tu letenku mám, jestli pak budu mít za co žít. Chci si koupit lepší vybavení pro svou práci bez toho, aniž bych si půjčovala peníze a dlouze to splácela. Chci jít do obchodu a nedívat se na cenovku, ale prostě koupit to, na co mám chuť.

Jsem vděčná, že jsem se dostala do fáze kde jsem a jdu dál, pořád je kam se posouvat.


My lidi to většinou vzdáme, když nevidíme výsledky hned. Já bych to možná taky vzdala, kdyby mé podvědomé přesvědčení nebylo tak silné, že zablokuje všechny pracovní příležitosti jako takové. Určitě bych to vzdala, nemít přítele, kterého mám. Ale jsem na sebe hrdá, že vlastně z ničeho dokážu pomalu dělat něco. No a trhá mi srdce, když vidím talentované lidi, kteří opravdu něco umí, mají mnohem víc šancí na to, se uživit, když budou pracovat sami na sebe, dlouhé roky o té svobodě sní a touží, protože ví, jak jim ten zaměstnanecký poměr víc bere, než dává, ale mají strach udělat ten krok ven.

Stále nám říkají, přej si, ono to přijde, jenže oni taky říkají, že musíme aspoň ten jeden krok udělat i my, ale lidi tohle už nedělají, protože je mnohem lehčí se pak vymluvit na to, že to nefunguje, než se postavit a vzít vlastní život do svých rukou.

Věnováno všem, kteří se bojí, že na to nemají.

Máte na to. Je to váš život a je jen ve vašich rukou. Nechtějte na smrtelné posteli vzpomínat na to, co jste mohli udělat, ale nikdy neudělali.



3 thoughts on “Končím.

  1. Karolko! Totálně tleskám! Článek jsem přečetla na jeden nádech a úplně tě chápu. Sama jsem po gymplu zažívala to samé. Natlák, že musím jít na vysokou, já chtěla, jen jsem nevěděla co dělat, tak jsem se vykašlala na přijímačky, do toho ještě léčba a nejistota s kolenem.
    Rok jsem byla na pracáků, do toho brigáda, která mě bavila ale pak to bylo doslova už jen o pípání při příchodu a odchodu. Nevěděla jsem co si počít.
    Ale netlačila jsem na sebe, dala věcem volný průběh, začala dělat to, co mě baví, dostala se na obor, který mi vyhovuje a jsem spokojená.

    Chce to čas a neklást na sebe nároky. Ono se to vždy vykrystalizuje, i když se to ze začátku zdá jak konec světa 🙂

  2. Děvče, ani nevíš, jak ti rozumím. Když mi v říjnu moje šéfka do telefonu řekla, že mě “musí” k 31.12.2018 vyhodit, vlastně jsem si poskočila radostí. V té době jsem už měla letenku do Itálie a vizi být v mé milované Florencii na 6 týdnů, do konce února, verdiktem šéfky se z 6 týdnů stalo “uvidíme”. No zatím tu pořád jsem a hlavou mi víří tisíce myšlenek jak se začít živit uměním. Bude to dlouhá cesta, s cílem, který se nejspíš ještě trochu vyvine a změní, ale už teď vím, že to bude super dobrodružství a těším se něj 🙂 vím totiž na 100%, že mám světu co předat a jsem vděčná za každé TEĎ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *