Potřebujeme ten papír, abychom byli někdo?

Předevčírem jsem na svém osobním profilu zmínila, že mi nevadí dělat rukama a že mě to vlastně baví mnohem mnohem víc, než vysedávání v kanclu, jako by se to od mého vzdělání očekávalo. 

Včera jsem dostala zajímavou otázku a to tu, jestli si myslím, že je lepší jít na obor s maturitou a nebo učební obor (což rozhodně neznamená, že maturita jako možnost odpadá). Vyjádřila jsem se, že momentálně jsem pro obor učební načež jsem dostala okolo 300 zpráv s otázkou proč. Nechtěla jsem tenhle svůj názor moc filtrovat, abych náhodou někoho neovlivnila v tomhle „zásadním“ rozhodnutí, ale všechny ty zprávy mi nedaly a já musím. 

Nejdřív bych vám měla nejspíš napsat něco o sobě, abyste si mohli udělat obrázek, proč soudím takto.

Během základní školy se u mě v hlavě vystřídala spousta názorů na to, co bych vlastně chtěla dělat. Nejraději jsem si jako malá hrávala na učitelku a tohle se mě hodně dlouho drželo, vlastně mě to tímhle směrem táhne do dnes. Taky jsem hrozně moc chtěla být sociální pracovnice, ale od toho mě odrazovala mamka, protože v DPS pracuje. Od mala i hrozně ráda maluju, kreslím a píšu, proto se ve mě v deváté třídě, s křížkem po funuse zrodila myšlenka, že půjdu na uměleckou. Přihlásila jsem se ,dostala jsem se. Dále jsem se přihlásila na nutriční terapeutku a obchodní akademii si nechala jako zadní vrátka, kdyby náhodou nevyšla ta grafika.

Abych osvětlila situaci, nejblíž mému bydlišti bylo gymnázium a účilište, které v mých očích bylo hlavně pro kluky, protože k tomu, abych byla automechanik, mě to nikdy netáhlo. Další nejlepší školy byla právě ona obchodní akademie a taky hotelová škola, kde jsem uvažovala o studiu polygrafie, ale počet přihlášek byl omezen na dvě a já už tak měla štěstí, že jsem mohla mít dodatečnou potermínovou přihlášku na uměleckoprůmyslovou, která se vlastně nepočítala.

U nás ty možnosti byly hodně omezené. Dostala jsem se na všechny tří obory. Nutriční terapeutku jsem zavrhla, protože dojíždět denně 100 km do školy by mě prostě zabilo a naši mě na intr nechtěli pustit – proto ty omezené možnosti. Na uměleckou jsem nešla ze tří důvodů .Byla to soukromá škola, dala jsem přednost přátelství – které stejně záhy skončilo( já blbka) a rodiče mi tvrdili, že se grafikou neuživím. (Jako kdyby mě to moje vzdělání teď fakt uživilo, díky…)  

Rada pro všechny: Opravdu se při volbě školy neohlížejte na to, kam jdou vaše kamarádky, jo?! 

Takže hádejte co, skončila jsem na obchodce. Já, kterou nikdy nebavily teorie a počty. Já, co se viděla v ateliérech, celá od barev, s foťákem v ruce. Tvořivec. Bohém. Jo ta představa mít byt někde v podkroví, mít tam i fotokoutek, plátna na malování, počítač, na zemi matraci, celé dny chodit ve volné košili, elegantně pokuřovat cigarety a přitom tvořit. Nejspíš jsem to viděla někde ve filmu. Tohle bylo mé patnáctileté já.

Obchodka? Peklo. Ve všech směrech. Mě teda učení nikdy nevadilo a zvládla jsem se naučit všechno, za podmínky, že se mi zrovna chtělo, ale většinou se mi fakt nechtělo, nebyl důvod, aby se mi chtělo. Jediný předmět, co mě bavil, byla informatika, protože jsem první ročník dělali i jakési základy grafiky. V prvním ročníku jsem dokonce vyhrála na škole fotografickou soutěž a uspěla i v národním kole – což mi mělo sakra otevřít oči, že se tam na tom místě pěkně zahrabávám.

Další problém byl kolektiv. Spousta holek. Učitelský sbor taky tvořily převážně ženy a mě to absolutně nesedlo. Bavila jsem se raději s klukama a postupně se stal čeják mým oblíbeným předmětem jen proto, že jsme měli učitele.

Já si to tam tak nějak odklepala. Každý si myslel, že maturitu nezvládnu, protože jsem měla opravdu hodně zameškaných hodin, ale připustili mě a já to jako jedna z mála zvládla- skoro polovina třídy neodmaturovala.

Pak přišla volba vysoké. Já celý třeták hrozně chtěla odjet studovat do Brna a vlastně mi bylo úplně jedno co. No a můj dlouhodobý sen byl taky odjet jako Au pair, kdyby teda to Brno nevyšlo. Jenže, jakmile přišlo období rozhodování se, co bude dál, opět jsem brala ohledy na někoho jiného, než jsem byla já sama. Tak jsem šla na první obor, co mě napad. Na pedagogickou fakultu- čeština, občanka. Obor vcelku fajn, ale já měla tak hrozně zmatené období, existenční krize, že jsem se před prvním zápočtem otočila před školou na patě a už tam nikdy nevkročila. 

Vysoká vol. 2 – řekla jsem si, že teda když už jsem ztratila ty čtyři roky tím, že jsem studovala ekonomiku, půjdu do toho znova. Jenže já se prostě další tři roky nechtěla dokola učit zase to samé, jen trochu víc dopodrobna. Měla jsem zato, že vysoká bude plná stáží, praxe a věcí takových, jaké ve skutečnosti budou, až nastoupíme do zaměstnání, ale nic z toho se nenaplnilo a já si připadala, že je to pro mě jen krok zpátky, protože jsem už byla v druhé práci a věděla jsem, že to opravdu nefunguje tak, jak nám na škole tvrdí. Mnohem víc mi daly ty pracovní zkušenosti za půl roku než 4 a půl roku studia na ekonomce.

Už se konečně blížím k jádru pudla. Nechci znít, jako někdo, kdo lituje, protože vše je tak, jak má být, jen chci říct, že kdybych tehdy šla na tu uměleckoprůmyslovou, něco reálného bych nejspíš uměla a měla bych možnost se věnovat něčemu, co reálně tvoří výsledky. Momentálně můžu být maximálně sekretářka na volné noze a co bych asi tak dělala?

Víte, rodiče na mě tlačili, ať neblbnu, ať jdu na obchodku, že ze mě něco bude. Že budu mít uplatnění, že si najdu práci. Jenže nenajdu. Hledala jsem, ale bez známosti mě nevzali nikam, protože takových jako já je třeba 50 na jedno pracovní místo u nás v kraji- zatímco o řemeslníky se firmy bijou, ale většina je dost chytrých na to, aby dělali na sebe. O učňáku nesměla být tehdy ani řeč, protože přece „na to máš moc dobré známky“. Jaká hloupost. „Bez maturity budeš nic“. Ještě větší bullshit. Když nic neumíš, seš nic. Maturita z tebe to NĚCO neudělá. Ten papír to z tebe neudělá. 

Takže je v konečném důsledku vlastně úplně jedno, jestli ji máš nebo ne, když jdeš na školu, která tě reálně nenaučí nic. Všichni kamarádi a kamarádky, co si zvolili učební obor mají práci, mnozí z nich i podnikají, mají se skvěle. Dělají, co je baví a jsou šťastní. Naučili se to, protože ve škole měli týden teorie a týden praxe. Dokonce si na praxích i něco málo vydělali a i na brigády v létě mohli jít v oboru. Já se na praxi akorát naučila skartovat papíry. Dva týdny za celé čtyři roky – čtyři hodiny denně skartování papírů – díky.

A nebo mám taky kamarády, studované, ale vůbec nedělají to, co studovali. Jsou to inženýři, magistry a otevírají si cukrárny, kavárny nebo začínají tvořit, protože to chtěli dělat odjakživa, ale nechtěli být považování za hloupé a méněcenné, tak se nesmyslně trápili na vysokých školách.

Koukala jsem se schválně na internet a zjistila, kolik skvělých uměleckých i neuměleckých řemeslných oborů na učňácích nabízí – ve velkých městech teda.

Víte, ono je hrozně hezké, že naši rodiče většinou chtějí, ať jsme studovaní, jenže oni do školy chodili dávno a neví, jak přesně to chodí dnes. Dnes není maturita ani vysoká škola zárukou práce, absolutně ne.

Žádná maturita, ani titul neurčuje, co jsme za člověka.

Myslím, že dětské sny většiny z nás vyhoří na tom, co nám řekne okolí. Co když opravdu chceme být zedníkem, automechanikem nebo se chceme jít učit servírku, pak si udělat nástavbu a otevřít kavárnu? Ale jednoho dne nám někdo řekne „ale ty máš  přece na víc. „

A kdo rozhoduje, co je víc a co je míň? 

Za pár let pozavírají zbytek těch učebních oborů a z nás všech budou jen studovaní inženýři, bankéři, lékaři, všichni budou bohatí a ty peníze jim budou k ničemu, protože nebudou mít kde je utratit. Nikdo jim nepostaví poctivý dům, nikdo jim nenapeče v pekárně housky a v cukrárně dorty, nikdo je neobslouží v kavárně nebo obchodě, nikdo jim nezpraví auto, protože všichni ti lidi, které by tohle bavilo dělat, měli přece na víc. 

Ve vašich zprávách na tohle téma se objevila spousta názorů.

Obrovské množství bylo názoru ve smyslu, že chcete jít na učební obor, protože víte, že vás to bude bavit, že se nechcete zbytečně učit něco, co nikdy nevyužijete a zbytečně se stresovat, ale že rodiče vás v tom nepodporují nebo to dokonce zakazují.

Další zprávy jsou od lidí, kteří mají výuční list nebo na učňáku jsou a ano jedna jediná nebyla ve smyslu, že by toho daná osoba litovala.

Další zprávy se množily na téma „jsem na gymplu a hrozně toho lituju, chtěla jsem jít na učňák, ale prý jsem na to moc chytrá“ nebo „šla jsem na gympl. protože jsem nevěděla, co by mě bavilo, ale akorát jsem zjistila, že tady nechci být, chci přestoupit, ale bojím se, co by na to řeklo okolí“. Taky spousta zpráv o tom, že jste na jakémkoli jiném maturitním oboru, ale že vás to nebaví a to učení vás stresuje.

Jen malý zlomek zpráv byl o tom, že jste spokojení s tím, co studujete.

Taky mi přišly zprávy od lidí, co dokončili VŠ a teď chodí na různé kurzy aby se konečně něco naučili.

Já nikomu nekážu, co je správné, co ne a rozhodně neříkám, ať teď všichni jdete na učňáky a kašlete na maturitu. Chci říct, ať se nebojíte prosadit svůj názor, ať si nemyslíte, že manuální práce je něco horšího. Ať se nebojíte změnit školu a ztratit jeden nebo dva roky, pořád je to lepší než ztratit celý život v něčem, co nás nenaplňuje.

 


6 Replies to “Potřebujeme ten papír, abychom byli někdo?”

  1. Kristýna

    Naprosto s tebou souhlasím 😊 střední jsem zvládla na pohodu- obor Knihovnictví a informační služby, škola mě sice nějak zvlášť nebavila, ale netrápila jsem se tam, obor jsem si vybrala a asi bych tam šla znovu😀 problém přišel po maturitě, kdy se všichni ptali, kam pujdu na vysokou a mě to začalo vadit, protože jsem měla pocit, že musím jít na vysokou, protože tam jdou všichni a protože si jinak budou myslet, že jsem blbá. Věděla jsem, že blbá nejsem a proto jsem nedala na ostatní a na vysokou nešla 😁 jsem na vyšší odborný a vyhovuje mi, že neberem jen teoreii, ale máme spoustu praxe a i když je to podle některých lidí něco míň, nelituju toho 😀

  2. Tereez.M

    Karol, jsem úplně konsternovaná, že může mít někdo ta shodné názor jako já! Myslím si už delší dobupresne totéž. Mám v studovaný gympl, bakalářské studium sociologie, které bylo celkem fajn, ale pak tam mag.nástavba byla děs, samá teorie, moc praktického, sekla jsem s tim, protože jsem v tom neviděla smysl. A u sebe teď postrádám jakékoliv hmatatelné dovednosti, díky kterým bych mohla něco tvořit, ne jen datovat v kanclu (to je radsi zastřelte). Přítel je vyučený zedník-obkládačka, už přes 20 let podniká jako VELMI šikovný řemeslník, práce ho baví a krásné nás s dětmi uživí. Poměrně často, zvlášť poslední dobou, kdy řeším, co po rodičovské pauze, mu to upřímně v dobrém závidím, že dělá tak hodnotnou práci, která na reálné a přínosné výsledky a že za ním zůstávají spokojeni lidé. Lidé nám protokolu, že nám to nevydrží, protože mám VŠ a on ani maturitu, ale dokazujeme dnes a denně, že o tom papíru to prostě neni ani trochu. Vždycky je to o lidech! Díky za tohle téma, myslím, že je potřeba o tom více mluvit, aby lidé smýšlející jako my o době věděli 😉

  3. Šárka

    Tsk přesně tohle vysvětlení jsem hledala pro naše rodiče, aby nenutili sestru pokračovat ve studích na oboru s msturotou který jí nebaví. Obzvlaště po jejím psychyckém zhroucení po zjištení, že 3 člen naší rodiny má letos disgnostikovanou rakovinu. Já a moje mama na jaře a teď se pridal děda. Sestru to složilo, je ve tretím ročníku a její psychický stav se odvíjí i ns jejím sebepoškozování. Postavila jsem se za ségru, a ve čtvrtek jsem na rodiče vybalila, že klárku podporuji v přerušení školy. Je kreativní a miluje focení. Tím se chce jednou živit, ne zbytečně studovat hotelovku jen kvůli tomu že bude mít maturitu. Naše mamka k tomu, ale stále nemá pochopení. Pořád se klarce snaží podsunout že do školy musí. Článek rodičům přepošlu a snad se jim konečně otevřou oči. Někdy to s těmi rodiči není jednoduché, doufám, že svému synovi (2roky) nebudu mít jednou stejný přístup. Ale já s ním od začátku pracuju trochu jinak, tak se tomu doufám obloukem vyhneme. Díky moc za perfektní článek.

    • admin

      Wow, mrzí mě ta nemoc v rodině, držím palečky, ať se z toho všichni vyhrabete, stejně tak držím palečky sestře, ať pro ni mamka najde pochopení. Posílám sílu vám všem <3

  4. Hanka

    Díky za tenhle článek..Kdysi jsem si myslela, že něco vystudovat je smysl mého života. Že bez toho nebudu nic. Ale absolutně jsem netušila, kdo jsem a co chci, přesto jsem šla studovat, protože jsem si myslela, že bych měla.Takže jsem postupně rozstudovala a nedokončila několik vysokých škol, protože mě to nikdy nebavilo a neměla jsem žádnou motivaci. Upozorňuji, že motivace musí být vnitřní. Vnější motivace, typu „naši chtějí a naši říkají“ apod. nikdy nebude dostatečně motivovat tak, abyste u toho vydrželi. Nebo to urvete, ale šťastní stejně nebudete. Já některé školy nakonec přece dokončila a je ze mě Magistra. Studovala jsem dva různé humanitní obory, a přesně jak píšeš, nic neumím. Nic hmatatelného, nic praktického, od všeho trošku, ale nic pořádně. Zjistila jsem ale, že mě baví jídlo, baví mě krájet voňavou zeleninu, hrát si s chutěma a miluju šrumec, když přijde spoustu lidí. Takže já teď vařím. Jsem Mgr. kuchařka. No, kdybych to věděla dřív, ušetřila bych si spousty trápení na školách a v různých pracích, ale možná jsem si tímhle prostě musela projít, abych zjistila, že nic z toho není ono. Každá zkušenost se hodí a navíc mě to zavedlo sem, takže jsem vděčná 🙂 Pokud vás něco baví, je vám to blízké nebo prostě cítíte, že vás to tam táhne, moc prosím poslechněte to. Ignorujte svou hlavu, která vám říká, co byste měli, co se dělá, že něco nejde nebo to, co říkají ostatní. Jděte za srdcem, ono zná tu správnou cestu. Poslechněte sebe a svůj pocit, nikdo jiný neví lépe, co cítíme a co je pro nás dobré, ani ti nejbližší (byť stojí za to si jejich rady vyslechnout a vybrat si, co je pro vás funkční). Fakt. Hodně štěstíí! 🙂

  5. Klára

    Ahoj 😊.
    Možná to někomu pomůže, možná to někoho překvapí. Do prváku jsem původně nastoupila na gympl. V půlce druháku, jsme se s mamkou bavily, že by pro mě bylo zajímavější dělat jiný obor (konkrétně nás napadlo IT + mamka je personální manažerka, takže přesně ví co dneska potřebují). Popravdě mě to nikdy předtím nenapadlo. A bylo to nejspíš jen proto, že všichni „věděli“ že na průmyslovku chodí kluci a já jsem chytrá tak musím na gympl. Uvědomila jsem si, že beru gympl jen jako podrobnější základku a na konci listopadu podala žádost o přestup. Přistoupila jsem do týdne. Mám za sebou rok a půl gymplu ze kterého nemám vůbec nic. A taky jsem musela „znovu“ vychodit prvák a ještě jsem to měla těžší v tom, že jsem tam nebyla od začátku, takže bylo co dohánět. Teď jsem ve druháku (opět😄), jsem ve třídě s přítelem, jsem tam jediná holka, ale se všemi vycházím a je to naprosto skvělé. Vím, že se učím něco co mě uživí a co mě baví. A jen se směju bývalým spolužákům z gymplu kteří se smáli mně a pomlouvali mě, že jdu na průmyslovku, která je přece „něco míň než gympl“. Což je podle mě taky naprostá kravina, protože na průmyslovce je půlročníková práce ve druháku, ve třeťáku ročníková a ve čtvrťáku maturita. Plus se dělají obhajoby. A gympláci se pochechtávají jak je to moc lehký. Haha. 😂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *