Nalijme si čistého vína

Když jsem za mých studentských let chodívala na letní brigádu do baru, chodíval tam i jeden místní štamgast. S oblibou se mi po třetím pivu otevíral a sděloval mi své trable se ženami a já jsem roli barmanky-psychoterapeutky s nadšením ochotně přijímala. Často si stěžoval, že nemůže najít ženskou podle jeho představ. Jedna je sice taková, ale zas není maková a tamta je jen maková a trochu i povidlová… no znáte to. Měl už tři děti s různými ženami, ale žil sám, protože stále nebyl s něčím spokojený. Už jsem toho jeho stěžování si na to, jakou smůlu na lidi má, měla dost a položila jsem mu základní otázku. „Ty si myslíš, že taková ženská, jakou popisuješ, by tě chtěla? Sám máš tolik much a přitom bys chtěl bezchybnou partnerku. Začni nejdříve u sebe.“ Kriticky a se svraštěným čelem se na mě podíval,nedopil ani pivo, zaplatil a beze slova odešel.

Co jsem tohle historkou chtěla říct? Znám spoustu lidí jako je tenhle štamgast. Jsou to lidi, kteří si neustále stěžujou na to, jak těžký a nespravedlivý osud je potkal. Jakou mají v životě smůlu na lidi, jak se jim nic nedaří a přitom jediné co dělají je, že posedávají v hospodě u piva, zamořují svou negativitou celý prostor a nadávají na ty, kteří jsou úspěšní a připisují to osudu.

Ono stěžovat si na svůj osud umí snad každý, ale zvednout se a jít svému úspěchu napřed, to je to, co rozděluje lidi na dva tábory- šťastné a úspěšné a na nespokojené a neustále litující se.

Je důležité na sobě pracovat, je důležité snít, ale taky zvednout zadek a jít tomu svému štěstí trochu naproti. Nikdo nic neudělá za nás a nic se neudělá samo. Všechno máme jen ve svých rukou a tím, že si budeme stěžovat a úspěšné lidi shazovat nic nedokážeme.

Větu: „Já mám smůlu na lidi.“, jsem za svůj poměrně krátký život slyšela už hodněkrát, ale musíme si uvědomit pár věcí:

Co když je ta „smůla“ lekcí? 

Co když se to prostě stále dokola a dokola děje z nějakého důvodu? Abychom otevřeli oči? Abychom se poučili? Abychom se zvedli z toho vyhřátého důlku v gauči a šli sakra se sebou něco dělat – a tím nemyslím zrovna běhat, ale třeba se nad sebou jen zamysleli. Třeba nám ti lidi jenom zrcadlí to, co my děláme špatně. Třeba nám všechny naše chyby život přímo ukazuje. Ukazuje nám to, co my hledáme, ale nevidíme to, protože to ani nechceme vidět- paradox.

Co když ta chyba není u druhých, ale v nás?

Najít chybu na tom druhém je mnohdy mnohem jednodušší, než se zahledět do sebe a přiznat, že ani my nejsme tak bezchybní a dokonalí, jak si myslíme. Neustále máme pocit, že nám druzí křivdí, že my pro ně děláme všechno a oni nám to takhle oplatí, ale co když si tohle myslíme jen my? Co když oni to vidí úplně stejně, jen z jejich pohledu. Proč se tohle děje? KOMUNIKACE. Ta je klíčem ke všemu. Stačí se zeptat,“Co ti na mém chování vadí?“nebo vlastně zeptat se na cokoli, na co chceme znát odpověď.

Domněnky a iluze.

Aneb bez očekávání se vyhneme i zklamání, ale není nic jednoduššího, než říct si o to, co chceme. Častokrát doufáme, že pro nás někdo něco udělá jen na základě toho, že si to přejeme, a že v to doufáme, ale nikdy to dotyčnému neřekneme. A pak jsme zklamaní, že ho to nenapadlo. A jak by mohlo?  Halóó, lidi nám nevidí do hlavy. My taky nikomu nevidíme do hlavy, i když si teda často myslíme že jo. Ale to jsou naše domněnky a ne jejich opravdové myšlenky. Domněnky můžou zničit všechno. Nás a naše vztahy a klidně všechny. A přitom není nic jednoduššího, než se zeptat. A říct si o to, co chceme.

Dokonalý vztah? 

Každý by chtěl dokonalý vztah. Ale nejlépe hned a bez práce, ale to přece nejde. Lidi nejsou stroje. Lidi nejsou dokonalí. Lidi si nevidí navzájem do hlav. Jediné, co stojí za úspěšným vztahem je práce. Pochopení, respekt, důvěra, kompromisy, komunikace a čas. Vztahy se budují. Jako mosty. Mosty, které propojí dva vzdálené břehy řeky. A taky to trvá a vyžaduje to úsilí.

Lidé si taky myslí, že dokonalý vztah je bez hádek, bez rozepří, bez špatných dnů, špatných nálad, bez nedorozumění. Ale je to přesně naopak. Tyhle věci tvoří vztahy. To, že tyhle věci překonáte, dělá váš most silnějším.

Ale musíme pochopit jednu věc, pokud nemáme dobrý vztah sami se sebou, pokud k sobě nejsme upřímní, pokud na sobě neumíme pracovat, nejsme připraveni pracovat na něčem „větším“. Dejme čas nejdřív sami sobě a nehrňme se do vztahu, protože takhle často utíkáme sami před sebou. Házíme naše chyby na druhé a pak jsme nespokojení.

Počkejme na ten správný čas, ušetříme tím sebe i druhé.

 

S láskou

Karol♥


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *