Jeden z dvaadvaceti kousků

Ahoj má milá,

dnes ti chci vyprávět jeden kus příběhu, který tvoří můj život. Tenhle příběh je mnohem víc osobní, než kterýkoli předtím a ještě před nedávnem bych ti o něm vůbec nechtěla říct, ale teď… teď už je to všechno za mnou. Už se za to nestydím. Přijala jsem to.

 

Já vlastně ani nevím, kdy to začalo, ale odborníci tvrdí, že veškeré psychické poruchy vyplývají z dětství. Vlastně moc nevím, jaké jsem byla dítě, jen si pamatuju, že jsem hodně brečela, když mi bylo smutno. Nejraději jsem se zamkla v pokoji nebo zalezla do svého bunkru z dek a brečela do polštáře. Taky jsem se pořád hrozně bála. Bála jsem se smrti. Bála jsem se samoty. Bála jsem se co bude. Obavy mám do teď, ale už mě to tolik neovlivňuje. Už jsem velká a dokážu to ovládat, kdysi to nešlo. Užíralo mě to.

 

Když jsem byla starší, pořád jsem bojovala o pozornost. Připadala jsem si často neviditelná a hlavně hrozně nedoceněná. S rodiči jsem neměla nejlepší vztah, nějaké svěřování se úplně vymizelo kolem dvanáctého roku, takže rodiče o mě nic nevěděli. Jen to, co bylo ve škole,ale nějaké osobní vnitřní splíny, to vůbec. Čím jsem byla starší, tím víc jsem se uzavírala do sebe. Přišla jsem domů ze školy a zavřela se v pokoji do doby než jsem šla ráno zase do školy.

 

Kolem čtrnáctého roku jsem si ale našla doma kamarádku. Byla kovová a její dotek hrozně studil a pálil, ale přinášela mi takový zvláštní vnitřní klid, tahle ostrá kámoška. Naše setkání byl už takový rituál, který znamenal litování se, pláč, depresívní hudbu a povídání si s ní. Já… já nevím proč jsem to dělala, pokaždé mi z toho bylo jen hůř a hůř , ale přitom líp. Nevím jak přesně ten pocit popsat.

 

Hrozně jsem se styděla, víš.

 

Potom to přestalo, to povídání s kámoškou, nahradilo ji jídlo. Asi tehdy byla hrozně smutná, ale já se s ní už odmítala dál bavit. Nechtěla jsem se bavit s někým, kdo mi ubližuje. I když ono mi ubližovalo i to jídlo. Hrozně.

 

Boj o pozornost vygradoval na střední škole. První zklamání z lásky, první ukončená přátelství, která měla trvat na věky. To byla hrozná rána přímo do srdce. Taková, kterou prostě nečekáš. Hrozně utrpělo mé sebevědomí. To jsem si ještě myslela, že naše sebevědomí ovlivňoujou ostatní a né my sami. Nechala jsem sebou hrozně manipulovat a za kousek pozornosti bych udělala cokoli. Ztratila jsem sebe pro druhé a stejně to bylo prd platné.

 

Urážky a posměšky na mou osobu se mě dotýkaly na tolik, že jsem nechtěla chodit mezi lidi a to znamenalo i 200 zmeškaných hodin ve škole a nálepku flákač. No naštěstí nejsem úplný hlupák a tu školu jsem dodělala i přes to mé „flákání“ jak tomu učitelé s radostí říkali. Jen naše třídní učitelka pro to měla pochopení a nabídla mi pomoc u psycholožky.

 

Ta má puberta byla jako horská dráha, lehce jsem k někomu přilnula, protože daná osoba vyplnila mou díru někde v srdcí, kterou jsem si tam sama vytvořila a jakmile to skončilo, díra se zvětšila.

 

Zvětšovala se a zvětšovala takovým způsobem, že jsem na jednu stranu odmítala lidi, ležela jen doma v slzách ale když nastala světlá chvilka k někomu jsem přilnula a pak bum a slzy byly znova. Víš, už i mé tělo se bránilo. Pořád nějaká nachlazení, angíny, dokonce i to astma jsem si určitě přivodila sama. No prostě děs.

 

Myslela jsem si, že za mé problému můžou ostatní a já jsem chudáček co trpí. Myslela jsem si, že je normální, když tvé sebevědomí závisí na ostatních. Myslela jsem si, že je v pořádku se litovat. Jenže není. Zlomila jsem se takovým způsobem, že jsem musela brát antidepresiva, protože mi doktorka diagnostikovala depresi.

 

Ten zlom ti ale do detailu popisovat nebudu. Moc si z toho ani nepamatuju. Jen pláč, křik, bouchání do stěny, motání v hlavě, trhání vlasů, kruhy pod očima a hrozné bolesti. Bolesti srdce, které nikomu nepřeji. Když ty prášky začaly působit, byl můj život stále v mlze a najednou jsem nevěděla kdo jsem a kam vlastně patřím. Taková bezmoc a proplouvání z místa na místo bez cíle. Zkoušela jsem různé věci. Barvy a střihy mých vlasů jsem měnila jako ponožky a každý den jsem se budila s otázkou kdo jsem a kde patřím? Nepatřím nikam. Nemám partu kamarádů se kterými bych se scházela a podnikala různá dobrodružství. Mnohokrát jsem přemýšlela, koho vlastně pozvu na svatbu, a kdo by přišel na můj pohřeb?

 

Je to hrozný pocit, ale za tohle všechno si můžu sama a jen sama. A tohle je první největší krok k uzdravení. Tohle si musíš přiznat, jinak veškeré pokusy o nápravu nemají smysl. Pokud pořád budeš házet vinu na druhé, čekat až druzí ovlivní tvůj život a řeknou ti jakou cestou se máš zrovna vydat, nikdy nebudeš šťastná a nikdy to nebudeš ty.

 

Lidi ti budou říkat, že jsi sobec, protože najednou, po dvaceti letech života začneš brát ohledy v prvé řadě na sebe a ne na druhé. Začneš být sobec, protože jednáš impulzivně a nepřemýšlíš nad tím, jak to ovlivní druhé, přemýšlíš jen nad tím, že to děláš pro sebe, své štestí, svůj život. Už ti nikdo jen tak neshodí ego a neurazí tě něčí narážka, záleží jen na tom, co si o sobě myslíš ty.

 

Jasně, ono je to z extrému do extrému, ale když se hledáš, musíš si těmi extrémy projít, jinak nevíš, kde je ta rovnováha, ke které postupně spěješ. Když se chceš uzdravit nenech se ovlivnit. Kašli na blbé nálady ostatních, kašli na to, že někdo s tebou někam nechce jít, prostě vstaň a běž sama a přestaň už se sakra někomu doprošovat.Nenech sebou a svými náladami manipulovat. Je to tvoje cesta, tvůj boj a nikdo neví, jaké to všechno bylo předtím.

 

A i když potkáš toho nejúžasnějšího člověka, nesmíš hlavně ztratit sama sebe. Jo, já vím, že je lehké zase uklouznout, ale musíš si vzpomenout, jaké to bylo. Pokud je to ta pravá osoba, ona to pochopí. Pochopí čím si procházíš, i když i pro ni to je velká zkouška, ale čas přináší ovoce.

 

Tak to prosím nevzdávej ani ty. Tvůj cíl je blízko!

 

Neděláš to pro druhé, děláš to pro sebe.

 

Já… taky z toho nejsem úplně venku, ale vím, že každý malý krůček mě posouvá v před. Pomalu ale jistě. A taky vím, že se nikdy už nechci vrátit k povídání si s tou kovovou kámoškou.

 

Já vlastně ani nevím, proč ti to píšu, ale vycítila jsem, že tápeš. Že si se sice odrazila od dna, ale hladina je pořád daleko a ty se začínáš bát, jestli tam doplaveš, než ti dojde dech.

 

Tak to prosím nevzdávej, nejsi v tom sama.

 

Buď silná, věřím ti.

 

S láskou tvá

 

 

K♥


2 Replies to “Jeden z dvaadvaceti kousků”

  1. Gaby

    Líbí se mi, jak píšeš, je tak dál, hezky se to čte, asi máš na psaní talent 😊 Taky bych se chtěla najít, ale je dobré číst, že někdo taky tápal a pak se našel. Kéž by to šlo rychleji.. Dik za text

  2. mthreevege

    Naprosto a absolutně dojemný článek, který se dotkl mého srdíčka ♥️. Procházela jsem nečím podobným a v poslední době jsem ve fázi JÁ, dělám co mě baví a snažím se žít. Moc děkuji a přeji hodně úspěchů! 🤗

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *