Jak se z holky na antidepresivech stal sluníčkář.

Ahoj má milá,

dnes ti chci vyprávět jeden kus příběhu, který tvoří můj život. Tenhle příběh je mnohem víc osobní, než kterýkoli předtím a ještě před nedávnem bych ti o něm vůbec nechtěla říct, ale teď… teď už je to všechno za mnou. Už se za to nestydím. Přijala jsem to.

Já vlastně ani nevím, kdy to začalo, ale odborníci tvrdí, že veškeré psychické poruchy vyplývají z dětství. Vlastně moc nevím, jaké jsem byla dítě, jen si pamatuju, že jsem hodně brečela, když mi bylo smutno. Nejraději jsem se zamkla v pokoji nebo zalezla do svého bunkru z dek a brečela do polštáře. Taky jsem se pořád hrozně bála. Bála jsem se smrti. Bála jsem se samoty. Bála jsem se co bude. Obavy mám do teď, ale už mě to tolik neovlivňuje. Už jsem velká a dokážu to ovládat, kdysi to nešlo. Užíralo mě to.


Bylo to oficiální jsem nemocná. Nemocná na hlavu.

Miluju život – teda už. Snažím se užívat si krásné momenty, které nám přináší. Miluju ty momenty zachycovat na fotografie, psát o nich, kreslit si je na papír a s nostalgií v srdci na ně vzpomínat. Zamilovala jsem se do cestování, přírody, cvičení, jídla, objevování, zvířat a svého přítele, který mě vysekal z největší bryndy, o které tady dnes budu psát.

Za poslední rok jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba že to, že žijeme, není trest, ale odměna. Že jídlo není věc, která nám má ubližovat, ale udržuje nás při životě. Že tělo a zdraví máme jen jedno a musíme si ho vážit a nemyslím tím vážit na váze, tu vyhoďte!