info@silacky.cz

Karol Čmielová

Kdo to tady píše?

Dvaadvacetiletá holka z vesnice v podhůří Beskyd.

Jsem velký snílek, trochu dobrodruh, chaotik a iracionál, co dělá věci srdcem a často neposlouchá rozum.

 

Jsem přesně ten typ holky, která když chce zaujmout, tak se ztrapní, plácá nesmysly a každý den se minimálně jednou scintá jídlem nebo pitím. 

Ale jinak jsem docela v pohodě.

Myslím..

s láskou Karol

Since

1996

Holka, co ráda tvoří a vše co dělá, dělá s láskou. Holka, co poslouchá své srdce a v prvé řadě intuici. Holka, co si od nikoho nenechá diktovat pravidla a vytváří si svá vlastní, i když často nedávají smysl.

 

Jako každý, i já mám svůj příběh. Pro někoho se může zdát obyčejný, ale já jsem toho názoru, že ničí příběh není obyčejný. 

 

Moje dětství bylo krásné, ale v pubertě jsem zažívala krušné chvíle ( a to ta puberta u mě začala poměrně brzo). Prošla jsem si sebepoškozováním, anorexíí, záchvatovým přejídám a nakonec mi byla diagnostikována deprese a předepsány antidepresiva, když jsem už nevěděla, jak dál (ano, v 18 letech jsem sama sebe přivedla do takového stavu).

 

Po nějaké době jsem si uvědomila, že život je krásný a že není čas na to, abych se litovala. No a tak jsem tady a učím se užívat si života. Snažím se své tělo, mysl i duši vyléčit a prostřednictvím Silaček sdílím svou cestu a cesty jiných, abychom ukázali, že všechno jde, stačí jen chtít. 

 

A že společně jde všechno lépe.

Miluju žít život. Se vším všudy. 

 

 

Miluju trávit chvíle v přírodě a jen tak koukat kolem sebe, cestovat, poznávat nové věci, ochutnávat nové jídlo, překonávat sama sebe a své strachy, válet se celý den v posteli..

 

 

Miluju tyhle chvilky sdílet se svou drahou polovičkou.

 

 

Miluju čtení knih, praskající dřevo v krbu, podzim, jarní vzduch, slané moře, spaní pod širákem, cestování jen tak s batůžkem na zádech, potulování se bez cíle, tvoření, práci rukama, protože uklidňuje, prokrastinaci a dobré kafe.

 

Miluju psaní, dlouhé rozhovory sama se sebou ve své hlavě, dlouhé úvahy a polemizování nad teoriemi. 

 

Miluju sdílení se a taky miluju, když se můžu stáhnout do svého koutku a být téměř neviditelná. 

 

Miluju žít život.

Už od malička mě baví tvořit. Něco po sobě zanechávat. Ať už to byly náramky z perliček, ošklivé výrobky z keramiky, či první básnička, kterou jsem napsala a dokonce dávala smysl, ale asi bych ji tady neprezentovala. 

 

Ono mi to všechno tak nějak zůstalo. Kreslím si, navlíkám náramky, tvořím svíčky, fotím, píšu a poslední dobou si pohrávám s myšlenkou šití. 

 

 

„Ženy spolu často úplně zbytečně soupeří. Měly bychom se spíš vzájemně podporovat, ne se snažit jedna druhou porazit.“

Katarina Witt