Chtěla jsem ho zabít.

Dlouho jsem přemýšlela a stále přemýšlím, jak svůj příběh napsat, aby měl hlavu a patu. I po tolika letech terapie je stále těžké si to připomínat.

Žila jsem od svých cca 3 let se svou matkou, dvěma sestrama a otčímem. Jiného otce jsem neznala. Do svých 10ti let jsem si myslela, že je to můj biologický táta. Pak jsem objevila rodný list.

Začátek mého dětství byl celkem klidný. Žili jsme v malém městě na severu Čech, chodila jsem s kamarády na hřišťatko a žila celkem spokojený dětský život

Časy se ale měnily… Bylo mi 8 let, když se mě táta poprvé dotýkal tam, kde se otec své dcery nikdy dotýkat nemá. Ať je biologický či ne. Měli jsme tehdy odjet na dětský tábor a tradičně jsme ráno blbli s mámou v posteli. Ta bohužel odešla do kuchyně a já zůstala s tátou sama. Neptejte se proč jsem to nešla říct mámě. Bylo mi 8let a nic jsem nechápala.

Musím říct, že se tahle situace dlouho neopakovala. Otčím však zostřil svou výchovu, pro tělesné tresty se nikdy nešlo daleko.

Bylo mi 10let, když jsme se přestěhovali do domu po prababičce. Tehdy začalo mé “peklo”. Otčím nechodil do práce a já se sestrami jsme byly zvyklé chodit se po škole učit k babičce. Já ale zlobila, tak mi to bylo zakázáno a tak jsem tedy ze školy domů první.

Popisovat vám, co se tehdy dělo nechci. Nemůžu, stále to nejde, ale nejspíš si do dokážete představit. Můj život začal být jeden velký odpor, strach a nenávist. Bití a ponižováni střídaly chvíle nechutností a zvráceností. Po těle modřiny a na duši obrovské rány.

Když se odstěhovala starší sestra, odešla má poslední záchrana. Nesměla jsem nikam, spolužáci už ani nechodili prosit, abych šla ven. Nikdy mě nepustil. Byla jsem doma, uklízela a četla knihy. Knihy byly můj únik. Únik z reality.

Ve 14ti letech přestal… ale o to víc mě začal bít. Vzpomínám si na chvíli, kdy po mně v kuchyni hodil nůž, jen proto, že byla mokrá linka a on si na ni položil chleba.

Brečet? Nemělo smysl. Vztekat se? Nemělo smysl. Jakýkoli projev emocí prostě neměl smysl, v jeho očích jsem byla pouze stroj.Stroj plný strachu a nenávisti k celému světu.

Chtěla jsem ho zabít. Zbavit se všeho… naštěstí vítězil rozum.

V září když jsem nastoupila do 9. třídy byla situace tak vyhrocená, že už jsem to nemohla v sobě dál dusit a poprvé jsem promluvila. Přišla za mnou moje starší sestra, můj anděl, hned poznala, co vše je špatně.Byla jsem zbitá, na dně svých sil, nemělo smysl nic zapírat. Ten večer jsem ji všechno řekla.

Myslela jsem, že tím se to vyřeší a bude líp, naopak. Moje sestra je žena činu a vše oznámila na PČR. Mě čekal několika hodinový výslech, vyšetření a výstup mé drahé matky. Stála ve dveřích a řvala, že nejsem její dcera.

Najednou se mi měnil život. Teď už vím, že k lepšímu, ale tehdy jsem to tak ještě necítila. Byla jsem na dně svých sil, sociálkou odebraná z péče a vyslýchaná policií a na malém městě. Nemohla jsem jít ani do obchodu. Lidi se nesnažili ani ztišit, když o mě mluvili.

Malá část mých věcí hned přistála u babičky před dveřmi, kde mě sociálka nechala.

Babička je můj druhý anděl. Jen je velmi konzervativní člověk a já jsem ještě dlouho jsem poslouchala, že jsem zničila rodinu, a že se tohle řeší doma za zavřenými dveřmi.

 

 

Můj život se hroutil, i když jsem netušila, že to jde ještě víc. Kompletně uzavřená do sebe, začaly mě navštěvovat silné deprese a nakonec jsem se pokusila o sebevraždu. Vlastně za svůj život několikrát, konkrétně 4x. Téměř dva roky jsem strávila na psychiatriích.

Jenže jsem nemluvila, protože to se přece nedělá. Poctivě jsem papala léky a snažila se zabít všemi možnými způsoby. 

Anorexie, bulimie, sebepoškozování, alkohol, promiskuita, pokusy o sebevraždu.

Kolotoč nenávisti…

Až v mých 22ti letech, po posledním pokusu ze zabít, kdy se mi to opravdu málem povedlo, ale stál při mě můj anděl, jsem se poprvé dostala na psychoterapii a tam poznala sestřičku, která mě konečně přiměla mluvit.

Tehdy se můj život začal obracet k lepšímu. Podstoupila jsem opravdu rozsáhlou a těžkou psychoterapii. Učila se brečet, učila se vztekat, učila jsem se smát. V Praze si našla psycholožku a učila se sebelásce.

Trvalo to dlouho, ale můžu říct, že teď jsem zdravá, šťastná – už dva roky bez léků a nutností chodit na terapie.Našla jsem si přítele, sice naše začátky nebyly jednoduché, ale o to víc teď máme krásnější vztah. Po nějaké době společného bydlení jsem neplánovaně otěhotněla ale v 10 tt jsem bohužel potratila. Naštěstí se nám malý Sebík povedl už čtyři měsíce po potratu.

Jsem vděčná za mou nynější rodinu – syna a přítele. Konečně po všem tom kolotoči jsem šťastná a jsem vděčná sama sobě, že dokážu mít, navzdory své minulosti,  fungující vztah a denně je má minulost ponaučením, co nikdy nechci dopustit.

Ptáte se, jak dopadl on? Soud trval 5 let a on dostal 3 roky. Ale po roce a půl ho pustili za dobré chování a teď žije dál na severu Čech se svou nynější ženou a dcerou, jestli se poučil, to netuším.

A moje matka? Tu doběhla karma. Našla si nového přítele, ze kterého se vyklubal alkoholik, který ji mlátí. Topí se v dluzích, ale nepoučila se.

 

Já, teď, když mám svou rodinu, jsem šťastná. Nikdy není všechno růžové, ale vím, že na všechno jsme tady spolu. Navíc nás syn, je takový malý motor, co nás žene kupředu.

 

Market

@marketrozumu


3 Replies to “Chtěla jsem ho zabít.”

  1. Veronika

    Zdravím vás, nemám slov. Cítím vztek, neuvěřitelný vztek. Já bych toho č*ráka asi zabila. Jste velmi statečná! Přeju vám, ať už na to nemusíte myslet a jste šťastná.

  2. Lucie

    Diky za takový článek. Zažila jsem něco podobného, jen od babiccina pritele. Nepamatuju si, jak dlouho to trvalo, než jsem to rekla rodicum a babicce, nepamatuju si, jak dlouho trvalo, nez se od nej babicka odstehovala. Od te chvile se o tom doma nemluvilo, nevim, jestli od nej babicka odešla kvuli mne a bojim se zeptat, bojim se odpovedi ne. Přes policii to neslo, ale mrzi mě, ze mu tatka aspoň okamžitě nerozmlatil oblicej, když si ho zavolali domu a konfrontovali ho. I když verim, ze priste by to udelal. Myslim, ze se vsichni báli, co tomu reknou lidi ve vesnici, když on je tam tak oblibenej. Babicka proste odešla jinam a nikdo nerekl, proč. Byla jsem mala, ale i když už si nepamatuju časové rozmezi, konkretni situace nelze zapomenout. Jakmile se něco takoveho resi, hned si vzpomenu a hned bych vsechny ty hajzly minimálně kastrovala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *