Děkuji!

Ráda bych úvodem řekla, že jsem si nebyla jistá, zda s příběhem vyjít na povrch, nebo si ho schovat hluboko v sobě. A víte co? Proč bych se to měla snažit schovávat, když je to součást mě? Kdo mě odsoudí, ten mi za to nestojí a kdo pochopí, tomu děkuji. Třeba tímto příběhem někomu z vás pomohu.

 

 

Podařilo se mi dostat ze silné závislosti na drogách.

 

Bylo mi asi 14 let, když se naši rodiče rozváděli. Tenkrát jsem se rozhodla bydlet se svým taťkou a nechat mamku s dvěma mými bratry odejít. V místě, kde jsme bydleli, mi bylo dobře, měla jsem tam přátelé, svoji první lásku, a i s taťkou mi bylo fajn. Představa, že budu, jakoby jedináček mě moc lákala. Ještě než se mamka odstěhovala, srazil mě na kolena obrovský šok a podraz a tehdy se začala vytvářet moje osobnost a začala se projevovat touha zkoušet něco nového, tedy aspoň já to tak vnímám.

 

Lákaly mě cigarety, tráva,… a později i… No, abych nepředbíhala. Za mé sklony k závislostem nemohl rozchod s mou první láskou, ještě rok, nebo dva jsem normálně fungovala, měla jsem spoustu kamarádů, nějaké vztahy, ale nejhorší bylo to, že jsem nedokázala ani s jedním z rodičů vydržet déle jak půl roku.

 

S tátou se tloukly naše výbušné povahy a s mamkou jsem si nerozuměla, těžké pubertální období.

 

Tuším, že čtyřikrát, nebo pětkrát jsem se stěhovala od jednoho k druhému a ani s jedním z nich mi nebylo tak, jako když jsme byly pohromadě. Doma mi dobře nebylo a tak jsem se uchýlila někam jinam.

 

Našla jsem si partu lidí, kteří byli starší než já, tráva pro ně byl denní chléb. Líbil se mi jeden z nich a tak nějak jsme spolu začali chodit. Samozřejmě, že to nevydrželo. Já mladá „lólitka“ jak mi říkali a on… škoda mluvit. Ti lidé nebyli zlí, doteď mezi nimi přátelé mám, ale na můj věk 16 a mou situaci v té době byli příliš nebezpeční, co se týče užívání drog. Po rozchodu s ním to přišlo. Do dnes si pamatuji na tu chvíli, kdy jsem se doma na židli rozhodla vyzkoušet tvrdé drogy. A tak jsem šla. V paměti matně hledám, jaká droga byla první a jak to probíhalo. Jisto jistě ale vím, že jsem to hodně přeháněla.

 

Zpočátku jsem si dávala tripy (papírky napuštěné LSD) pod jazyk, šňupala pervitin,nebylo to každý den, bylo to jednou za týden a tak jsem si to přála i udržet, ale… Jak to tak bývá, když to člověka baví, chce víc, nebo aspoň já chtěla. V tom mém drogovém opojení jsem se seznámila s klukem. Moje druhá velká láska, budeme mu říkat Z. S ním jsem si pervitin poprvé píchla. S tím se samozřejmě pojily skutečnosti, jako ukončení studia, a další. Bylo mi 17 let.

 

Byli jsme spolu poměrně dlouhou dobu, milovali se, moc. Jenže jsme se mlátili. Tenkrát jsem si myslela, že za to může on, že mám monokly, naražená žebra, že jsem nemohla dýchat. Byla jsem o tom přesvědčená.

 

Po asi dvou letech ho zavřeli.

 

Další velká rána. Slíbila jsem, že počkám, ale objevil se někdo další. Budeme mu říkat J. Sama v sobě jsem si obhajovala, že mohu opustit Z, protože se ke mně choval zle, a i když jsem ho milovala moc, byl teď zrovna pryč. Nemohl mě obejmout, utišit, pohladit. Začala jsem cítit, že J byl moje spřízněná duše. Zaplácnul velké prázdné místo v mém srdci a já začala vidět svět zase růžově. Opustila jsem Z, kvůli J. Jenže následovalo po čase to samé, co se Z. Mlátili jsme se, byla to úplně stejná dramata.

A já začala chápat, že za to nemohou oni, ani já, za to mohou drogy ve vztazích

Drogy ve vtahu úplně mění uvažování člověka, zdravý úsudek, úctu, všechno zničí. Do posledního zrníčka.

 

Když pustili Z z vězení, chtěla jsem se k němu vrátit s tím, že už si nikdy nic nedáme. J jsem opustila, jelikož jsem byla už totálně unavená ze všeho, podváděl mě, mlátil mě, fetoval.Začala jsem hodně litovat, že jsem kvůli němu Z opustila v jeho nejhorší situaci, kdy s tím ani nemohl nic udělat, bylo mi ze sebe hrozně.

 

Z mě po omluvě vzal zpátky a opravdu jsme nějaký čas nic nebrali, vypadalo to slibně, ale jak to tak bývá… Potkali jsme jednoho kamaráda, druhého, dali si perník, trávu, trip a už to jelo znovu. Tehdy začalo největší peklo, jaké jsem kdy v životě poznala. Nikomu nepřeju nic tak hrozného, jako jsem v tuto dobu začala zažívat já.

 

Ocitla jsem se úplně na pokraji svých sil. Píchali jsme si pervitin několikrát denně a já přestala vnímat realitu. Spala jsem snad jednou za týden. Měla jsem halucinace, domácí násilí bylo na denním pořádku. Ponižování a hádky, podvádění a urážky…

 

V hloubi duše jsem si moc přála odejít, ale byla jsem tam psychicky slabá.

 

Bála jsem se jít za rodinou, bála jsem se říct přátelům a tak jsem v tom žila dál. Na tomto největším dně, kde jsem byla, jsem si začala uvědomovat, že nežiju život. Že jsem mrtvola. Že jsem se vlastně sama odsoudila k tomu brzy zemřít, zhuntovat si tělo a nezažít nic krásného, ale nebyla jsem dost silná to utnout.

 

Až jednou… když jsem se ocitla v jedné situaci… Z na mě vytáhl zbraň, sice plynovou, ale to já nevěděla. Jen tak seděl, hrál si s ní, mířil na mě, pak jí dal zase dolů, pak jí zase na mě vytáhl. No, můžu vám říct, že jsem ani nedutala.

 

Když odešel, psychicky jsem se zhroutila a rozhodla se svěřit mamce a kamarádce.

 

V té nejhorší chvíli, ač v Boha nevěřím, jsem ho prosila, aby mi dodal sílu a odvahu odejít. Přečetla jsem si pár pozitivně naladěných knih, začala jsem se mít ráda, začala jsem věřit, že jsem tu z nějakého jiného důvodu, než se ufetovat k smrti. Ano, pomohla mi víra. Ne v Boha, ale v něco vyššího, ve Vesmír. Říkejte si tomu, jak chcete.

 

Nyní vím, že vše se děje z nějakého důvodu, že všechno zlé, je k něčemu dobré a že jsem si tohle asi musela prožít, abych nyní byla tam, kde jsem. Kamarádka mě k sobě vzala bydlet, sama se z drog vyhrabala asi rok přede mnou a tak do detailu chápala mou situaci.

 

Mamka i taťka mi byli oporou, ale bydlet jsem u nich nechtěla. A i když bylo velmi těžké se odpoutat a začít žít normální život, dokázala jsem to. Ještě několikrát jsem se se Z) sešla, ale vždy jsem se vracela domů čistá. Bylo to méně a méně až to jednou úplně pominulo a už jsme se neviděli. I přes jeho urputné naléhání, jsem se nevrátila.

 

Začala jsem vidět budoucnost. Začala jsem pracovat a můj život se rozjel, začala jsem žít!!

 

Táhla mě obrovská touha něco v životě dokázat, zažívat obyčejné radosti a starosti, mít jednou děti, rodinu a dělat něco, co mě bude naplňovat. Dodělala jsem učňák, letos dodělávám nástavbu na maturitním oboru a chystám se na vysokou.

 

 

Mám úžasnou dcerku a skvělého chlapa.

 

Mám, kde bydlet, mám co jíst. Nefetuju 5-6 let, nekouřím, žiju zdravým životním stylem, hodně cvičím, zkrátka můj život i já jsme úplně na druhé straně toho, co jsem si prožila… A mám neuvěřitelnou touhu ze všeho vytěžit naprosté maximum. Maximum z toho, co dělám, co se učím, co nového začínám. Jsem tu pro to, abych ze sebe udělala to nejlepší JÁ, jaké dokážu.

 

A děkuji životu, vesmíru, sama sobě, své rodině i přátelům, za obrovskou podporu a důvěru a jsem nesmírně vděčná svému tělu, že přežilo to, co jsem si dovolovala mu dělat a že mi dovolilo počít a porodit zdravou holčičku, že mi umožňuje na sobě pracovat a cvičit tak, jak mě to baví. Mé tělo, už nikdy tě nezklamu.

Děkuji!

 

Poznámka : Štěpánka píše svůj blog, kde dopodrobna popisuje svůj příběh a hlavně se snaží pomáhat slečnám, které se s podobnou věcí potýkají.

Její blog : https://stepeace.blogspot.cz/

Její instagram : https://www.instagram.com/stepanka.vernerova/


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *