Nefňukej, můžeš si za to sama!

Můj příběh začíná krásně, tak jako většina o lásce. Jsem v maturitním ročníku je mi krásných 20 let, většinu času se učím, běhám a nebo tvořím, protože studuju umělecký obor. Prostě jedno šťastný děvče, kterému k úplnému štěstí chybí jen potkat toho svého prince.

 

A to se nakonec stane, seznamuji se s klukem co studuje vysokou, čte, chodí na debaty, spoustu aktivit spojených se studiem a školou proplouvá bez jediného zaváhání. Co víc si přát? Říkala jsem si v té době.

 

Odmaturuji a padá mi veliký kámen ze srdce. Léto si společně užíváme v Brně, chodíme na brigádu, kde nám říkají, že vpadáme jako harmonický a krásný pár.
Po létě začínají malé náznaky toho co přijde poté. Pomalu začínám poslouchat, jak jsou moji rodiče špatní, když jsme s mými kamarádkami snaží se mě shazovat. Malé věci, ale zapadají do skládačky.

 

Od září jsem na vysoké škole, když jdu někam déle, hned zprávy kde jsem, co dělám, proč jsem se neozvala. Tohle společně s vysokou školou dává dohromady kombinaci, kdy jen chodím na přednášky, jím nebo spím.

První semestr nezvládám a tak se k němu stěhuji.(označme ho třeba N.) Pořád mám ty silné růžové brýle.

 

Začíná krušné období, nemám práci, peníze, školu. Potřebuji, aby za mnou někdo stál a věřil mi, že to zvládnu. Místo toho přichází první facka. Šok, doma jsem tohle nikdy nezažila a hlava mi to nepobírá. Přesto tomu nakonec nedávám takový důraz.

Zpětně si nepamatuji, kdy přišel nějaký větší atak, můj mozek ho vytěsnil. Ale hádky a facky, byly pravidelné.

 

Začíná období tloustnutí, nechuť cokoliv dělat, pořád bych jen spala. N mi začíná dělat další naschvály, utíká přede mnou v obchodě a já ho pak hledám, přijede pro mě do práce, ale odjede beze mě, protože jsem „nevzdorovala šéfovi“, nechce mi půjčit klíče od domu, natož mi je dát a tak, když nemá náladu, nechá mě mrznout venku a volat mu ať mě pustí.

 

Pak přichází první útoky se škrcením a kopanci. Vždy potom ležím na studené zemi obývacího pokoje a N si v klidu odchází hrát nějakou počítačovou hru. Padne pár slovních obratů typu:

 

„Nefňukej“, „Můžeš si za to sama“, „Provokuješ mě“

 

Začínám vnímat to, že tyhle útoky přichází každých čtrnáct dní, vždy o víkendu nebo před ním. Snažím se tomu vyhnout útěky domů k rodičům, ale když přijedu zpět je to tu znovu. Netvořím, neběhám, umírám zevnitř. Jediné kdy se směju je na fotky, jinak minimálně.

Je jaro a my jdeme prodávat na místní bleší trh. Opět nějaká úplně drobná hádka. Neřekla jsem totiž „děkuji“ za svačinu. Omluva nepomáhá, on utíká na autobus domů a mě nechává táhnout kufr se všemi věcmi.

 

Když se konečně dokodrcám k němu, čeká mě první opravdu velký útok. Bije mě páskem po celém těle, na zadek si nemohu sednout ješte dva dny, podlitiny, vulgárně mi u toho nadává, křičím. Hrdlo mám sevřené od tlaku jeho dlaní ještě pár dní. Modřiny v obličeji ráno překrývá makeupem, hlavně ať nikdo nic nepozná. Nateklá čelist v jednom ohni od facek, které jsem dostala, ty už ani nepočítám.

 

Na venek, ale pořád vypadáme jako ten harmonický pár. Občas jdeme někam ven, jezdit na sketeboard, posedět s jeho přáteli. Hrozná chuť jim říct jaký N skutečně je, ale taky strach, že mi nebudou věřit.

 

V domě bydlíme s N babičkou. ta mě akorát upozorňuje ať tolik nekřičím, protože co si pomyslí sousedi, přeci.

Občas nám ujede poslední spoj do vesnice, kde bydlíme a tak jdeme cestou ve tmě mezi vesnicemi. Jednou začínají už náznaky násilí už v autobuse, drží mě pevně za zápěstí, tak, že mi ruce skoro odumírají. Prosím ho, ať toho nechá.

 

Sprostě mi nadává, lidé v autobuse jen koukají, nikdo neřekne ani pul slova, i když vzlykám a dávám najevo, že se děje něco co mi vadí.

 

Cesta domů je jeden z nejhorších zážitků. Hází mě do škarpy, bije mě, jsem promrzlá na kost, jelikož je asi jedna hodina ráno. Kopance do žeber, boty a nohy od bláta, tak že skoro nemůžu chodit. Facky, utíkání přede mnou, abych se nemohla dostat domů. Strčím do něj on padá, přichází odplata za to, že „on nemůže mít špinavé boty“. Facky a pěsti v obličeji už ani necítím, otupělost.

 

Nechává mě opět mrznout venku, musím ho pomalu na kolenou prosit, aby mě pustil si lehnout a prospat se. Tenkrát jsem opravdu myslela, že v té škarpě opravdu zůstanu, vůbec nevím kde jsem brala sílu.

 

Nemám žádné sebevědomí, permanentně chodím s hlavou sklopenou, nechci se s nikým vídat. Když navrhnu rozchod, brečí on a já vždy vyměknu, protože si nejsem jistá co by mohlo následovat.

 

Začínám pracovat v marketingu, objevuji v čem jsem dobrá a svoji upozaděnou kreativitu. Přesto chodím do práce s monokly, podlitinami, někdy díky tomu špatně mluvím, nikdo nic nevidí. Po tom co mě jeden večer zmlatí u něj v domě a shodí mě z kamenných schodů do mezi patra, tak že mám obrovskou bouli na hlavě, mi druhý den do práce dojde puget růží. V tu chvíli už nechápu vůbec nic.

 

Nacházím si terapeuta, kousek od své práce, volám tam a za týden jdu na první sezení. Otevírá mi pomalu oči, pomalu si, přestávám myslet, že špatná jsem já. N. tomu, ale nevěří a stále chce, abych se měnila jen já. Píše emaily mým rodičů jak jsem špatná, co vše nedělám. Když přijedou jde opět proti mě a snaží se jim říct, jak hodně špatná já jsem, co vše nedělám.

 

Za celou tuhle etapu  našeho vztahu neslyším ani jednu pochvalu nebo vlídné slovo.

 

Když jeden večer píše email mé mámě, že jsem neumyla nádobí, tak naznačím, že já bych mohla podobný email napsat jeho otci, ať ví co dělá on. V tu chvíli už ležím na podlaze, apatie. Škrtí mě tak, že mám černo před očima. Pěsti, facky, pořád ten stejný maraton.

 

Vstávám, už ani nebrečím, nejde to. N. už zas sedí u počítače a dělá jakoby se nic nestalo. Sedím před zrcadlem a vzpomínám na tu dlouhovlasou , hubenou, vysmátou zrzku, co tu před rokem a čtvrt začínala bydlet.

 

Beru telefon a dělám fotku.

 

 

Úplně jinou, než kterou mám v telefonu doposud. Vím, že bych chtěla jednou o tom, co jsem prožila mluvit, ale to, že ji reálně použiju, je v té době nedohlednu.

 

Druhý den mě, opět, jeho babička upozorní, že moc křičím a bouchám do podlahy, že si toho všímají sousedé a mě dochází, že tady opravdu zastání, natož pomoc nedostanu.

 

Odjíždím k rodičům, N. píšu, že si přijedu, už akorát pro věci. On mě zavalí tunou opravdu hnusných zpráv, ale já už cítím, že jsem v bezpečí.

Přesto najednou jsem zpět ve městě, kde nemám práci, přátele, umírá mi jeden z nejbližších členů rodiny, trpím nadváhou, nikdy předtím jsem tolik nepřibrala a díky tomu nemám už vůbec žádné sebevědomí.

Bojuju, ale už jen za sebe a svou budoucnost, v prostředí kde mě nikdo neomezuje na svobodě.

Teď je mi 25 let, mám práci, spoustu skvělých lidí okolo sebe, pár opravdových přátelství, umím opět milovat, sportuji a hlavně zas tvořím: tetuji a kreslím rodinné portréty. Chodím na ulici s hlavou vztyčenou, baví mě motivovat a inspirovat lidi, nejen okolo sebe.

Vím, že může být v životě hůř a tak se snažím žít každý den naplno.

 

 

Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *