Anorexie se stala mým životním stylem.

Zpočátku se může zdát, že hlavním a jediným problém je jídlo a dokonalá postava, ale skutečnost je jiná. Jak se říká “nesuď knihu podle obalu” u poruch příjmu potravy to platí dojnásob, vím o čem mluvím. Začalo to nevinně “zhubnu jen pár kilo”…..a pak se to zvrtlo. Byl to začarovaný kruh, z kterého se nešlo dostat ven. Ale pěkně od začátku…

Žila jsem si v celku šťastný a spokojený život, milovala jsem sport! Pak přišel úraz a sportu byl konec. Já začala přibírat a stačila jedna poznámka, že jsem přibrala a problém byl na světě. Od malička jsem byla vedena k tomu, abych byla perfektní což byl můj hnací motor. Ve škole jsem dosahovala těch nejlepších výsledků, snažila jsem se být úspěšná a dokonalá snad ve všem (ve sportu, v kolektivu, oblíbená u učitelů být jakýsi vzor).

 

Bylo mi asi 15 let a já se rozhodla, že začnu hubnout…zpočátku se to zdálo, jako skvělý nápad. Okolí mě chválilo a já se cítila sebejistější, chtěla jsem víc a víc, protože přeci všichni úspěšní lidé jsou krásní a hubení. Hubenost=úspěch…jak jednoduchá rovnice. Pak se to ale zvrhlo, místo slibovaného sebevědomí a úspěchu přišla sebe nenávist. Tuto skutečnost jsem si uvědomovala pokaždé, co mě chytl záchvat paniky z “tloušťky”. Když jsem se začala při pohledu na sebe stydět, brečet a nenávidět se. Jako je narkoman závisilý na na drogách, alkoholik na alkoholu, já byla na hladovění. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem, vůči všem problémům. Měla jsem pocit, že dokonale ovládám svůj život, ale opak byl pravdou – anorexie ovládala dokonale mě..Snažila jsem se proto svůj nemoc pochopit, čím více jsem ji rozuměla, tím více jsem ji začala brát za vlastní. Anorexie se stala mým životním stylem.

 

Okolí si myslelo, že nechci jíst, protože chci být hubená a jen na tom mi záleží…ale pravda je jiná. Primární problém není “být dokonalé hubená”, ale je jinde. Pokud jsem hladověla, myslela jsem jen a pouze na jídlo. Možná to byl i důvod, proč bylo tak těžké se anorexie vzdát, jelikož ostatní problémy šly stranou.

 

Spousta mých klientek se mě ptá “Co tě přinutila se z toho dostat?” Já odpovídám “SVOBODA!” Jak prosté a přesto účinné. Chtěla jsem být zase ta šťastná holka, co si dá jakékoliv jídlo a nebude si to vyčítat, co nebude brečet po nocích, co bude na sebe pyšná a nebude muset řešit každou kalorii, co se normálně vyspí, co si obleče na sebe kalhoty a řekne si “jo, máš pěkněj zadek.” Hodně mi pomohl můj přítel, rodina a přátelé. Podpora byla potřeba, ale vše to bylo stejně na mě. Dokud jsem se na 100% nerozhodla, že to chci změnit, tak se to nikdy nezměnilo…ale jednou to přišlo, z ničeho nic, já se rozhodla, rozhodla se bojovat a být zase šťastná. Povedlo se? Myslím, že víc než cokoliv.

 

V současnosti pracuji v Anabell jako peer konzultantka, snažím se pomáhat klientkám ale i klientům, kteří si procházejí stejným nebo podobným příběhem. Snažím se je motivovat a podporovat, jelikož moc dobře si pamatuji na dobu, kdy jsem motivaci a podporu tolik potřebovala. Anabell je skvělá organizace, jež je tady pro osoby, které se potýkají s poruchami příjmu potravy, Anabell je rovněž tady i pro jejich blízké. Nebojte se mě nebo někoho z Anabell kontaktovat, na problém nemusíte být sami. A rozhodně se za něj nemusíte stydět. Když si zlomíte nohu, taky jdete k lékaři, ani se nad nepozastavíte. Pokud se necítíte dobře psychicky, tak také vyhledejte odbornou pomoc! Jsme tady pro Vás..

 

“Být poražený je jen dočasný stav. Trvalé to je, až když se vzdáte.” George Elliot

 

Pár kontaktů:

IG: @vladimira_osadnikova

IG: @anabell_cz

E-mail: vladimira.osadnikova@anabell.cz

FB: Anabell – pomoc lidem s poruchami příjmu potravy (anorexie a bulimie)

www.anabell.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *