Bez vlasů jsem to opravdu já!

Když jsem tak před půl rokem na Barunku na instagramu – úplnou náhodou narazila, říkám si WOW! Ta holka má holou hlavu a nosí to s grácií! A je hrozně nádherná, její příběh potřebuju na blog – měla by nás všechny učit seberespektu a sebelásce! Tak a konečně je tady, přeji krásné čtení a hlavně doporučuju Barunku sledovat na jejím instagramu.

Ahoj, jmenuji se Bára, je mi 21 a jsem obyčejná holka od Hodonína s neobyčejným vzhledem. Za tento vzhled vděčím nemoci nazývanou alopecie.

Pro ty, kteří nevědí, co alopecie je, tak v hrstce, je to nemoc vypadávání vlasů, na kterou doktoři zatím nenašli zaručený lék, který by opravdu zabíral. Příčiny jsou většinou psychické, ale trochu v hlubším slova smyslu. Pro příklad – příčinou může být člověk ve vašem životě, který vás nějakým způsobem vysává nebo klidně i bydlení, prostě věci, které si ani nepřipouštíme, že by nám nemoc mohli způsobit.

Já přišla na příčinu až minulý rok a to alopecií trpím již od 8 let. A jak? Někdo mi řekl pravdu, kterou jsem si nechtěla připustit. V mém případě je příčinou člen rodiny, který se mnou žije. Takže na začátek, vy kteří máte stejný problém, otevřete oči, podívejte se hluboko do svého nitra, rozeberte si svůj život a možná na příčinu přijdete taky a můžete ji řešit. Já ji například hodlám řešit způsobem útěku, zavřít dveře za starým životem a začít jinde, znova, prostě a jednoduše dotyčného člověka odstraním ze svého života.

Jak už jsem zmiňovala, alopecií trpím od 8 let. Mám za sebou zrovna ne lehký život už téměř od plenek, ale to je jiná story. Teď chci rozebrat téma alopecie v mém životě, jak jsem se s alopecií naučila žít a dokonce jsem ji začala mít ráda a udělala si z ní přednost.

Moje problémy začaly v lavicích základní školy. Jak jistě všichni víme, děti v tomto věku jsou velmi zlé a škodolibé. Nastalo období psychického vytížení, každodenní začesávání lysých koleček, pláče, šikany a odmítání chodit do školy. Několik let jsem čelila  posměškům a bylo jen pár lidí, kteří mě měli rádi takovou jaká jsem i s chybami a tím, že jsem byla prostě jiná. Mimochodem cením tyhle lidi do dnes a obdivuju moji maminku za to, že tohle období takhle na jedničku zvládla, protože já si nedovedu představit vychovávat sama dvě děti a ještě to mít takhle okořeněný.

Teď si asi pokládáte otázku jestli jsme to řešili?. Věřte mi nebo ne, zkusila jsem snad všechno, různá ozařování, homeopatika, vodičky, mastičky, masáže, nehledě toho, že maminka se mnou objela snad celou republiku aby našla lék a měli jsme konečně klid.

Zlom nastal v mých 13 letech, kdy jsem se vydala do Ameriky a poznala se se svým tátou, trávila jsem u něho prázdniny a měla jiný život. Můj životní styl se nějak zvláštně nezměnil, ale byla jsem v jiném prostředí, v klidu, byla jsem šťastná a vlasy začaly růst. Tudíž, změna nastala po psychické stránce, která byla kamenem úrazu. Od té doby jsem u tatínka byla několikrát a až do svých 19 let jsem měla téměř všechny vlasy až na pár míst, které ale nebyly vůbec vidět. Nikdy to ale neodešlo úplně.

 

V mých 19 letech ale taky přišlo období života, které bych nazývala zase za špatné. Puberta, nešťastná láska, nějaké ty kudly v zádech od blízkých lidí, věřte mi tohle je taky na mnohem delší povídání, ale už teď vás pouštím hlouběji do mého soukromí než bych chtěla. Tak jsem to řešila ne zrovna zodpovědně.

Zanevřela jsem i na lidi, kteří mi nikdy neublížili, citově jsem se stáhla do sebe, protože jsem nechtěla zažívat další bolesti. Teď sem hodím svoje přiznání na které nejsem hrdá. Přiznání, že řešení problémů jsem hledala v alkoholu a v drogách. A bylo to tu zas, ale o daleko hůře než dřív. Nemluvím teď jen o padání vlasů, ale o mém celkovém psychickém stavu. Můžu jen děkovat sama sobě, že jsem se sama v sobě zapřela a řekla si dost, takhle skončit nechci.

Přišlo jaro 2017, mně bylo 20 a moje vlasy na tom byly tak zle, že už s nimi nešlo nic jiného dělat, než je prostě ostříhat. Tuhle práci jsem původně svěřila nejdůležitějšímu muži v mém životě, mému velkému bratrovi, který mě však odmítl. Nedokázal to, protože se mnou procházel celý život, držel nade mnou ochrannou ruku a neměl lidově řečeno koule na to, aby to udělal. A tady do příběhu přichází můj nejlepší kamarád, nepokrevní bratr a člověk, který by za mě pravděpodobně byl ochoten dýchat.

Nedokážu vyjádřit pocity, jak mi bylo. Jo někdo z vás si teď říká, proboha vážně ta holka takhle hrotí vlasy? Rozumím vám, ale pro ženu jsou vlasy korunou krásy, ještě navíc pro mladou ženu, která si zakládá na vzhledu a v neposlední řadě, pro ženu, která si opravdu prošla ne lehkým životem. A jako bonus žijící tady, v České republice, kde každý každého řeší, kde lidi mají předsudky a celkově jsou zaostalí.

Už mě alespoň trochu chápete?

První dojem byl následující : Do prdele vždyť mi to vážně sluší! Na jednu stranu milion myšlenek co na to řekne okolí, živě jsem si představovala jedovaté kecy od lidí bez charakteru, kteří když vás nemají rádi, tak klidně budou tak hnusný, že použijí i nemoc, něco za co nemůžete, jako vaši slabinu do které uhodí. Na druhou stranu hrozná úleva,spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Netrvalo to ani týden a já se konečně po 20 letech začala mít poprvé v životě ráda, začala jsem se sama sobě líbit a konečně jsem měla sebevědomí. Stal se ze mě lepší člověk, který už netřídil lidi podle vzhledu, ale podle charakteru. Řekla bych, že jsem tak trochu dospěla.

Jediné, co mě asi mrzí je, že hodně lidí stále o alopecii neví a když mě vidí, tak si myslí, že mám buď rakovinu a reagují na mě lítostivě nebo naopak, že to mám schválně a sklízím sem tam nechápavé pohledy. No a taky jsou tu ti, kteří se stále budou posmívat a odsuzovat vás za to, že si dovolujete být jiní, ale ti kteří vás mají opravdu rádi to řešit nebudou a budou vám krýt vždycky záda.

 Takže si pamatujte, že člověk, který vás nepřijme, jen proto, že je na vás něco jinak nemá absolutně charakter a nestojí vám za to plýtvat na něj svůj drahocenný čas a energii.

A taky, pokud se vám někdo za něco směje a pomlouvá a vy z toho člověka nemáte vůbec nic, tak vám to může být volný. Takže mě se teď lidi třídí velice lehce.

Další přednost, kterou alopecie pro mě má je ta, že můžu měnit image jak se mi zachce, střídat paruky různých barev a střihů, ale co si budem,

 

 

Takže co z toho plyne? Pokud se problému nepostavíte čelem a nenakopete ho do prdele, neukážete mu, kdo je tady sakra šéf a nepřijmete se takoví jací jste, tak nikdy nebudete šťastní.

Neříkám, že je to jednoduché, je to sakra dlouhá a bolavá cesta, při které máte chuť to každou chvilku vzdát, ale stojí za to. Takže buďte vděční za všechno dobré i špatné, co se vám v životě děje, ať už máte alopecii nebo jinou nemoc nebo jste zdraví a jen prostě nemáte sebevědomí, vždycky co se má stát se stane a i ten největší podraz, bolest, cokoliv se děje z nějakého důvodu a má nás to někam posunout. Jednou vám dá všechno smysl a přijdete na důvod proč to tak mělo být.

 

Na konec bych tedy chtěla vlastně poděkovat za to, že se se mnou život nemazlil a udělal ze mě člověka, kterým jsem dnes. Nic totiž není důležitější než být šťastný sám se sebou, protože teprv pak můžete obšťastnit i jiné lidi a pokud budete do nekonečna řešit, co si o vás myslí ostatní, tak nikdy nezačnete žít. Jistě, vždycky bude někdo kdo vás za něco zkritizuje, ale pokud to dělá šťastné vás, tak na čem záleží? Co je víc? Mějte se rádi a kašlete na okolí!

2 thoughts on “Bez vlasů jsem to opravdu já!

  1. Milé Silačky a milá Báro, ze ❤ děkuju za tenhle příběh. Není to na mě tolik vidět, v tomhle mám trochu štěstí, ale od 17 let (teď je mi 35) bojuju s difuzní alopecií. Vlasy mi padají ve zvýšené míře, ale nedělají se mi lysiny, řídnou po celé ploše, nejvíc na temeni, v ploše od cca 5cm nad ušima výš. I řasy a obočí mají rychlejší „život“, ale ty zatím stačí dorůstat. Zato od pasu dolů jsem opičák, někdy mám až podezření, že se mi vlasy stěhují tam 😅 Naštěstí to postupuje pomalu, za ty roky mám zatím „jen“ o víc jak třetinu vlasů míň.
    Kvůli tomu, že se mi netvoří lysiny, jen kouty, a prostě to padá všude, mě dříve několik kožních lékařů dost nevybíravě odmítlo, i když jsem přímo před nimi při běžném prohrábnutí vlasů tahala centimetr silné prameny vypadlých vlasů. Když jejich názory shrnu, jsem jen „namyšlená princezna, co neví, co by po dětech jako chtěla“, mám se přestat tolik řešit, koupit si v lékárně vitamíny a nenervit se. S léčbou začnou, až se mi budou dělat holá kolečka, dřív jim svými povrchními problémy nemám brát čas.
    Na dr. jsem zanevřela a peru se s tím sama. Někdy je hůř, někdy líp. Někdy jsem smířená, někdy brečím před zrcadlem, když se mi nedaří učesat se tak, aby mi na 20 místech neprosvítala kůže hlavy. Jsem bruneta a o to víc je to vidět. Nějakou dobu jsem byla i na 6mm, což bylo úžasně pohodlný, ale ještě víc bylo vidět, kde všude ty vlasy chybí.
    Ano, jsou to „jen“ vlasy, ale zvlášť pro člověka, kterému se od dětství vysmívali kvůli vzhledu (u mě hlavně kvůli silným brýlím), pro ženu, je jejich ztrácení psychicky hodně náročné, ať si říkáte, co chcete. Ale i já vím, že vás jejich ztráta nakonec tak zvláštně osvobodí.
    Díky za sdílení Bářina příběhu a podporu všech, kdo se s tímhle potýkají. Nejsme sami ❤

    1. Ahoj,velice vas vsechny holky obdivuji,jak jste silne a dokážete se s tím nejak poprat. Z vlastni zkusenosti vím,ze to není jednoduché.Jsem po trech detech a u posledniho jsem mela náročný průběh těhotenství,skoncila.jsem na rizikovem a pak pri komplikacích na udržování tehotenstvi v nemocnici.Malicky se narodil cisarskym řezem ve 28.tydnu a i kdyz byl desne maličký,ze vseho se krasne dostal a vse zvladnul uplne skvěle,sice ten prvni rok byl náročný,same kontroly po nemocnich,ale vse s nim opravdu dopadlo skvěle.,V tu dobu jsem si ani nepomyslela na to,jaké me budou cekat tezke chvile.Ve druhem mesici mi nepatrne zacaly ridnout vlasy,po navsteve kozniho to vypadalo jako poporodni výpadek vlasů ,s tím ze se to casem zlepší.Jenze nic takového se nestalo,nejdrive bylo zlepšení a pote nasledovalo zhoršení,po prodelani zapalu plic se to vse jen zhorsovalo a nakonec to dopadlo tak,ze jsem musela vlasy ostříhat a po tydnu je uplne nechat ostříhat cele,protoze s tim uz neslo vážně nic delat jiného.Lékaři v Praze mi oznamili,ze mam nemoc alopecie s, tim,ze na ní neni vynalezen zatím nejaky lék který by uplne pomohl,vyzkoušela jsem toho uz hodne vcetne vsech vodicek,ale nic nepomohlo.Potykam se s tim uz čtyři roky,pomoc lékařů jsem uz vzdala,protoze mi vubec nepomohly.Je pravda,ze jsem si take prosla tezsim obdobím,ale to bych zacházela moc do detailu v mem osobním životě.Kdyz si tu procitam vase příběhy,je mi jasné,ze je to taky o psychice,vse souvisí s něčím.Jedine ,co pro me bude asi nejlepsi najit příčinu mého problému,i když si myslim,ze jsem ji uz našla a ted je jen na me se s tim nejak poprat,s tim,ze to bude hodně těžké. Nevedela jsem jak muj pribeh zacit,protoze je toho vazne hodně na psaní.Budu moc rada,kdyz mi nekdo z vas,co si timto procházíte nejakym zpusobem odpovíte,dekuji za podporu☺ Peta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *