Byla jsem zneužita.

Jmenuji se Jana Zbořilová, říkají mi Jája a v deseti letech jsem byla zneužita. Nikomu jsem to neřekla, protože jsem nevěděla, co se to stalo. Věděla jsem jen, že jsem provedla nějakou špatnost a nesmím to nikomu říct, jinak budu mít průšvih. Zakopala jsem to někde hluboko uvnitř a tam to pár let taky zůstalo. S prvním přítelem to začalo po prvním panickém záchvatu v posteli vyplavávat na povrch. I přesto  jsem si myslela, že to nemusím nijak řešit. Měla jsem za to, že to mám sama se sebou vyřešené a jsem s tím v pohodě. Že jsem vlastně na sebe dost hrdá, jak jsem se s tím vypořádala sama a bez jakýchkoli následků. Ale to jsem si vážně jen myslela.

Po patnácti letech od této události jsem se rozhodla jít s tím ven. Před rokem jsem to řekla rodičům a bráškovi a tím jsem splnila poslední svojí podmínku, než to budu moct říct světu. A proč vlastně? Už mám plné zuby toho, jak se o takových tématech nemluví.

Znásilnění? To se přece děje jen v seriálech, anebo ho nanejvýš páchají uprchlíci bůhví kde ve světě. Tečka. Dál se s vámi o tom nikdo bavit nebude a hlavně nechce. A bohužel si většina z nás prošla výchovou tvrďáckých maminek, které razí teorii, že když se o takových věcech nebude mluvit, tak se dít nebudou. A i pokud se nám nebo jim, něco takového stalo, tak jsme přeci dost silné s tím bojovat sami, protože to je naše starost, náš problém, naše hanba. Naše hanba. Naprosto absurdní smýšlení, ale sama na sobě jsem si ho potvrdila. Měla jsem spoustu let za to, že jsem si za to mohla v podstatě sama a doteď si to trochu myslím. Tedy – nemůžu vám s čistým svědomím napsat, že vím, že to nebyla moje chyba. Je to šílené, ale je to tak. Taková je pravda.

Rozhodla jsem se jít s tím ven, protože vím, že tím samým si prošli jen v ČR tisíce žen, dívek a dětí a bojí se o tom mluvit, protože se o tom přeci nemluví. Bojí se, že by to museli řešit přes policii, bojí se, že by je zavrhla jejich rodina a že by si museli přiznat, co se jim stalo.

A já nechci, aby si tím samým co já procházeli další – aby se 15 let snažili být kluk a princezna zároveň, aby nemuseli bojovat se svým vnitřním sabotérem a aby se nemusely cítit jako promiskuitní coury a nevěděly, co se to s nimi děje. Co totiž málo kdo ví je, že oběti znásilnění se potom chovají spíše promiskuitně, než aby se bály nechat na sebe sáhnout. Jsou to dva extrémy, ale promiskuity je častější.

Strašně jsem se bála ta videa vydat, asi si ani neumíte představit jak, ale věděla jsem, že to musí být. A když mi začaly chodit příběhy žen a dívek jsem si byla stoprocentně jistá, že v tom musím pokračovat. Několikrát jsem brečela a pár dní se pořádně nevyspala, protože některé příběhy byly skutečné noční můry, ale téměř každá zpráva začínala nebo končila díky za mou odvahu a za to, že to konečně mohly říct někomu, kdo si prožil něco podobného. Takže od vydání prvního videa pracuji na myšlence založení nového projektu, který by pomáhal NEJEN ženám a dívkám, které byly zneužity, znásilněny, ale i těm, kteří si prošli těžkými zážitky ať už v sexu, tak i třeba šikanou, násilím, anebo úmrtím v rodině. Protože nemusíte být hned zneužívaný, abyste měl doživotní psychické následky. Podobnou škodu může napáchat drsný rozvod rodičů, týrání dítěte, šikana, úmrtí v rodině nebo nejlepšího kamaráda. Nikdo vám nemůže říct, že váš problém je v porovnání s jinými titěrný. Vždycky tu bude někdo, kdo prožil něco horšího. Vždycky. To ale neznamená, že bychom si měli říct „Nemám nárok si stěžovat, nebudu fňukna!“ a dát svým emocím nálepku „špatné“.

Možnost využít platformy YouTube, abych mohla mluvit o věcech, o kterých se prostě a jednoduše nemluví, mě skutečně pohltila. Už mám rozplánováno TOLIK témat! Protože to, že si řekneme, že zneužít dívku je špatné, je celkem jasné a logické. Ale ty, které si něčím takovým prošly mnohdy ani netuší, jaké následky to v nich může zanechat – stejně jako já. Rozbrečím se, když vidím včelu „uvězněnou“ v autobuse a vím, že jí někdo zabije. Celkově jsem skutečně šíleným způsobem přecitlivělá na zvířata a rozpláču se jak na povel. Od mala mi všude říkali, že jsem neuvěřitelně empatická. Což je hezká vlastnost,ale někdy je to prokletí. Celkově když máte pocit, že máte v sobě dvě bytosti, které vzájemně válčí, je to pro vás devastující. Takže minimálně pro své duševní zdraví a zdraví obecně s tím MUSÍME něco udělat a dovolit si nechat to za sebou a odpustit si. Málo kdo tomu chce věřit, protože se toho tolik bojí, ale naše psychické zdraví přímo ovlivňuje to celkové zdraví. Takže to nemusí skončit psychickou poruchou, ale i vážnější nemocí. Nechci strašit, ale spíš varovat. Život je krátkej na to, aby nám ho zničila naše minulost.

Hodně si můžeme pomoct i my samy. Uvědomit si, že na první sex skutečně nestojí za to spěchat. Že šikana může neskutečně ublížit. Že poruchy příjmu potravy nemusí vycházet z honby za dokonalým tělem, ale i z úzkosti a neupřímnosti sami k sobě. Co je ale hlavní? Hlavní je, že život je super. Je jedno, jestli se nám daří nebo nadáváme na všechny a na všechno. Pořád můžeme nadávat, můžeme chodit, můžeme sledovat květiny, poslouchat ptáky a milovat. Teď to píšu se slzami v očích, ale věřte nebo ne – skoro všechny příběhy, které mi chodí, končí tím, že Teď jsou šťastné. Našli štěstí s tím pravým, s dětmi, prací, anebo přáteli. A to je ta naděje, kterou bych i já chtěla šířit dál a můj život má konečně další smysl. To my si volíme, jestli budeme bojovník, anebo oběť.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *