Moje sladká kámoška cukrovka.

Před pár týdny mě oslovila autorka projektu silacky, zda bych nechtěla na web sepsat i svůj příběh. Četla jsem tu zprávu asi 10x, fakt nekecám. Potřebovala jsem se ujistit, že se nespletla. Chytla mě trošku panika, protože nevím, zda já jsem ta pravá, která vám tu může předávat svoje “rozumy”. Každopádně chci tímto moc poděkovat za možnost podělit se o ten svůj životní příběh zrovna pro tento projekt. Třeba se v něm někdo najde a někoho postrčí tím správným směrem. Tak tady je…

(poznámka autorky blogu: Děkuji, že si do toho šla ♥ )

 

Za pár dní to bude 22 let, co po tomhle světě chodím s tím nejvěrnějším parťákem. Je to moje sladká „kámoška“ cukrovka. Před skoro 22 lety jsem přišla k diagnóze Diabetes Mellitus I. typu, která mě toho hodně naučila. O druhých lidech, o rodičích, o světě a především o sobě samé.

Vzpomínám si na to zcela přesně. I po těch letech cítím, jak byt voní po mandarinkách, ve vzduchu jsou cítit vánoce a vítr štípe do tváří. Bylo kolem Mikuláše, bylo mi 5 let a taky byl zrovna týden, kdy jsem pobývala u taťky. V televizi dávali pohádku Dívku na koštěti, já se cpala mandarinkama a jahodovým kakaem. Pamatuju si, že jsem jich ten večer spořádala fakt hodně. Byly taaak moc dobré. Na mandarinky jsem ulítlá od mala. Ze svého oblíbeného hrníčku jsem usrkávala horké kakao a vychutnávala si svou oblíbenou pohádku. Všechno bylo fajn, jedinou vadou na kráse bylo časté nutkání na malou. Pamatuju si, jak mě řezal močový měchýř a jak jsem každých 5 minut lítala čurat. Bylo to šílený. Než jsem přešla z koupelny do obýváku už jsem zas letěla zpět do koupelny. Taky jsem měla šílenou žízeň, pila jsem a pila. V tomhle rytmu probíhal celý večer. Taťka byl přesvědčený, že jsem nachlazená a že se to zlepší. Koneckonců všechny testy od doktorů vyšly negativní. Večer jsem natáhla svoje oblíbené růžové pyžamo, vzala si velkého plyšového kačera a šla do hajan.

Pak už si toho moc nepamatuju. Všechny další vzpomínky jsou jako v mlze. V noci mi bylo fakt špatně a několikrát jsem zvracela. Měla jsem zimnici a nemohla jsem ani chodit. Z dálky ke mně doléhal taťkův hlas. S někým pořád telefonoval. Záblesk stromů a několik hlasů rozléhajících se po chodbě. Tolik jsem chtěla otevřít oči a všem říct, že je slyším a zeptat se, kde vlastně jsme. Snažila jsem se, ale pamatuju si, jak mě tělo zradilo a já prostě nemohla, přes všechnu tu snahu, říct ani slovo a oči byly tak těžké a nešly otevřít. Pamatuju si to čiré zoufalství v mé hlavě. Myslím, že to byl den, kdy jsem pochopila jaké to je, když vám funguje mozek, ale tělo nereaguje. A přesně tohle bylo to poslední co si pamatuju…

Otvírám oči a všude kolem je tma. Za mou hlavou je sklo a další postele. Snažím se posadit ale nejde to. Koulím očima sem a tam. U hlavy mi trůní můj oblíbený kačer a nad hlavou mám zavěšené dvě velké lahve s divnou tekutinou. Záhy zjišťuju, že mám v každé ruce jednu kapačku. Nevím kde jsem, proč tam jsem a proč tam nejsou rodiče. Upadám do hlubokého spánku…

Po několika hodinách (možná dnech), se od sestřiček dozvídám, že jsem v nemocnici na JIP oddělení. Pláču a pláču. Ne od bolesti, ale ze strachu, kde mám rodiče. Dodnes si pamatuju ten sžírající strach, dezorientaci a zoufalství. Nechápala sem, kde mám mamku a taťku. Proč tam nejsou se mnou? Sestřička mi vysvětluje, že jsem nemocná a že mamka přijde zítra na návštěvu. Stejně se jí pořád dokola ptám, kdy dojde a proč tu není se mnou. Sestřička se mnou má svatou trpělivost, odpojuje mě od kapaček a přenáší do rezavé vany s teplou vodou.

Následující dny za mnou s železnou pravidelností chodí mamka i taťka. Většinou se u mě střídají. Aby ste tomu rozuměli, v té době už byli rozvedení a v jedné místnosti spolu nebyli schopní být dýl než minutu (a fakt nepřeháním). Mamka mi donesla puzzle červené karkulky. Mělo hodně dílků, tuším 50, což bylo v mých 5ti letých očích fakt strašně moc. Během pár dnů ho umím poskládat poslepu. Bavila jsem se tím každou návštěvu. A to puzzle se mi, kupodivu, nezhnusilo. Zamilovala sem si ho. Narazit na něj dneska v obchodě okamžitě ho kupuju. Svým způsobem se mi po něm stýská.

Na JIP jsem strávila hodně týdnů. Pár dnů před Vánoci jsem byla přeložená na „normální“ oddělení. Kolem mě se začalo točit více doktorů a sestřiček. Rodiče se mnou někdy v nemocnici přespávali a učili se spoustu věcí. Každý den mě píchali do prstu takovým odporným „hříbečkem“ a sbírali krev do zkumavek. Taky mi několikrát denně injekčními stříkačkami píchali tekutinu do těla. Prý to byl inzulín. Pochopila jsem, že mi onemocněla slinivka břišní a už neumí produkovat inzulín. A tak si ho budu muset 4x denně píchat. Dostala jsem ilustrované pohádky. Ale ne ty běžné, které četly ostatní děti. Já měla „cukrovkářské“ pohádky. Pohádku o medvídkovi Teddym a o tom jak dostal cukrovku. Tyhle pohádky mi pomohly pochopit, co je Diabetes Mellitus I. typu, proč si musím píchat injekce a co se stane, když si jich nepíchnu.

Odborná literatura definuje Diabetes Mellitus neboli cukrovku jako autoimunitní onemocnění, kdy jsou buňky slinivky břišní, které produkují hormon inzulín, ničeny vlastním imunitním systémem člověka.

Já jsem po téměř 22 letech přesvědčená, že jsem cukrovku nevyhnutelně dostat musela. Byla to přirozená reakce těla na nadměrný stres a šílené období. Od mých 3 let se rodiče hádali, došlo i na bití, zavírání do tmy, „únosy“, psychické vydírání… O mě se roky přetahovali u soudu, byla mi nařízena střídavá péče, která pro mě představovala nepopsatelný stres a pocit strachu. Myslím, že cukrovka mě svým způsobem zachránila. Rodiče se začali soustředit (alespoň částečně) na mě potažmo na to, abych se uzdravila a byla v psychické pohodě. Soud v důsledku událostí jednou provždy rozhodl, že zůstávám v péči mamky a k taťkovi budu jezdit jen na víkendy jednou za 14 dní. Hádky sice pokračovaly nicméně v menší míře a mně se značně ulevilo. Už jsem nemusela denně zodpovídat rodičům, psychologům, soudním znalcům a dalším odborníkům u koho chci bydlet a proč.

S cukrovkou jsem si zažila krušné časy. Na základce sem nebyla moc oblíbená, řekněme, že jsem byla černá ovce třídy. Byla jsem pro všechny terč, do kterého mohli všichni střílet. Často na mě pořvávali “Inzulíne” nebo “Cukrovko”. Pro všechny kolem sem bylafeťačka, co smrdí po inzulinu a je divná. I přes tohle všechno jsem se ale nestáhla do sebe (alespoň ne v tomhle směru) a svoje “nádobíčko” hrdě ukazovala. Odmítala jsem se schovávat před zraky ostatních, tak jak to dělávala spousta mých dia kámošů. Tam někde uvnitř jsem totiž nikdy nepřestala věřit, že jsem normální, jenom mám navíc pera, aktulně inzulínovou pumpu.

Cukrovka mě ale i v mnohých směrech posílila. Udělala ze mě zodpovědnějšího, dospělejšího a silnějšího člověka. Naučila mě poznat ty opravdové přátele. Dodává mi chuť na sobě neustále makat a vyrovnat se těm “zdravým” (což do dnes ženu do extrémů), nebát se o nemoci mluvit, (do)ukazovat, že i s cukrovkou se dá žít naprosto naplněný a plnohodnotný život a hlavně si uvědomit, že všichni jsme “normální” bez ohledu na to, jestli nám z břicha čouhá hadička, přišli jsme o vlasy nebo máme místo nohou čtyři kola navíc.

Hodnotu člověka totiž neurčuje, jak moc “divně” vypadá, ale to jak se chová a jakým člověkem je. Tak na to prosímvás myslete a hlavně nestyďte se za sebe. Jste dokonalí přesně takoví, jací jste.

Hezký předvánoční čas všem čtenářům, Jitka.

2 thoughts on “Moje sladká kámoška cukrovka.

  1. Děkuji za tento článek, byl skoro jak psaný mnou, jen ještě o rok později se přidala celiakie. Svojí sladkou kamarádku mám přes 10let, teprve teď jsem si uvědomila, že ji mám, přilehla mi k životu tak, že ji ani nevnímám.

  2. Tahle “kamarádka” umí donutit být silnější… já svoji poznala před 10-ti lety v těhotenství a od té doby mě neopustila,narozdíl od jiných přátel….dnes mám druhou,zdravou a krásnou holčičku a to jsou důvody si tuhle “sladkou kámošku” hlídat a být pokorný k životu…a jak píšeš hadička sem,hadička tam….vím,že jsou mnohem horší věci. Přeji hodně síly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *