Tess Kratochvílová – jsem adoptovaná

Mohla by ses čtenářkám blogu v prvé řadě trošku představit?

Jmenuju se Tereza, ale pod přezdívkou Tess vystupuju už několik let, vlastně jsem si jí vymyslela už snad na základce a když jsem si asi před 5ti lety zakládala blog, nebyla jsem schopná vymyslet žádný název a tak jsem začala vystupovat prostě jako Tess Kratochvílová.

Je mi 25, hraju v divadle, jsem tak trochu na volné noze a donedávna jsem ještě točila videa na Youtube. Postupem času jsem ale zjistila, že mě to vlastně vůbec nenaplňuje a tak jsem se rozhodla, že videa už točit nebudu, ale budu aktivní jenom na Instagramu, kde mám poměrně velkou základnu fajn lidí, se kterýma budu sdílet střípky ze svého života. Kolikrát si říkám, jestli to má smysl, ale pořád to spoustu lidí baví, tak asi jo. 😀

Ve svém posledním videu si mluvila o tom, že jsi adoptovaná, kdy a jak ses tuhle skutečnost dozvěděla? Myslíš si, že to bylo v ten pravý čas nebo byt to uvítala dřív/později? Změnilo se u tebe něco, když ses to dozvěděla?

Rodiče mi to říkali už jako miminku. Vyprávěli mi pohádky, jak si šli vybrat do porodnice miminko a vybrali si mě. Samozřejmě jsem tomu jako malá moc nerozuměla a ani si to nepamatuju, jen si vybavuju moment kdy říkám nějaké své kamarádce že jsem ze sekáče. 😀

Oficiálně mi to ale rodiče řekli v sedmi letech, než jsem šla do první třídy. Mamce jsem prý řekla, že jsem to věděla, ale já si jenom pamatuju hrozně emociální moment, jak jsme všichni doma brečeli a asi se nám v tu chvíli hrozně moc všem ulevilo.

Myslím si, že to byl správný čas, protože se dítě může setkat ve škole s někým, kdo to ví například od svých rodičů a může se stát, že bude první, kdo mu to řekne. Já si například pamatuju, jak za mnou v mých 15ti letech přišla spolužačka a řekla mi, proč jsem jí to neřekla, že to ví od své mámy. To je třeba ten moment,  kterému by se mělo předejít. Myslím, že je už i zákon, který předepisuje, že se to dítěti má říct před nástupem do školy.

U mě se absolutně nic nezměnilo, v sedmi letech to dítě moc neřeší. Samozřejmě, že jsem si už jako malá pokládala různé existenční otázky, měla  o svých biologických rodičích nějaké představy, ale nemělo to pro mě žádnou přidanou hodnotu, která by změnila vztah k mým rodičům.

Když si zavzpomínáš na své dětství a dospávání, připadá ti, že se k tobě společnost chovala jinak, než ke tvým vrstevníkům?

Těžko říct. Vůbec si to nedovedu představit z pohledu rodinných příslušníků, jestli se ke mně chovali nějak líp, jenom protože jsem byla vymodlené dítě. Byla jsem takový benjaminek rodiny, ze všech svých sestřenic a bratranců nejmladší a tak jsem vždycky měla o trochu víc pozornosti než ostatní.

Když jsem ale byla starší a řekla jsem to některým svým kamarádům, nepříjde mi, že by se ke mně chovali nějak jinak. Spíš je to hodně zaskočilo, protože jsem si paradoxně se svojí adoptivní mamkou hrozně moc podobná a nikoho nenapadlo, že bych nebyla ,,její“.

Snažila ses pátrat po své biologické matce a otci? Setkala ses někdy se svou biologickou rodinou ? Jsi s nimi v kontaktu? (Matkou, babičkou, otcem…)

Když mi bylo 16, zjistili mi dědičnou metabolickou poruchu, která mi způsobila ledvinové kameny a tak jsem ležela v nemocnici a byla na dvou operacích. V tu chvíli se rozjel takový ten kolotoč, kdy pořád doktorům opakujete, že nevíte jestli to má někdo v rodině, protože jste adoptovaní.

S tím jsem se za celý život samozřejmě setkala několikrát, ale protože jsem byla půl roku v podstatě pořád v nemocnici, řešilo se to hodně intenzivně a s doktory jsme řešili, jestli máme vyhledávat biologickou rodinu, abychom zjistili, odkud ta nemoc pochází. Nakonec na tom tolik nesešlo a tak jsme se rozhodli, že jí vyhledávat nebudeme.

Mně to ale začalo celé vrtat hlavou a tak se ta moje ,,13. Komnata“ pomalu otevírala. Vždycky mě hrozně zajímalo, jaká moje biologická matka byla, jestli jsem jí podobná a nejvíc jsem chtěla vědět důvod. Proč mě dala k adopci. V 18ti letech jsem šla na matriku, kde mi řekli jméno mojí biologické matky, babičky a dědy. Otec v papírech uvedený nebyl.

Začalo teda pátrání po sociálních sítích. Asi po dvou letech jsem se kontaktu dopátrala a byla jsem upřímně docela zklamaná. Nebyla jsem vůbec připravená na to, že informace, které dostanu, nemusí být tak pozitivní jak jsem si vysnila. Po 5ti letech jsem se nakonec se svojí biologickou matkou i otcem setkala. V kontaktu s nimi nejsem, z matky strany to nedopadlo úplně dobře a z otcovi víceménně pozitivně. Ten o mně celých 25 let nevěděl.

Stalo se ti někdy, že si byla smutná z toho, že jsi adoptovaná?

Vyloženě smutná jsem z toho nikdy nebyla. S věkem ale nastaly určité existenční krize, kdy jsem začala být nešťastná z toho, jaké mám geny a po kom jsem. Člověk sám sebe hrozně moc rozebírá, analyzuje svoje chování… Samozřejmě výchova dělá hrozně moc, ale geny jsou geny a dítě přebírá různé povahové rysy svých biologických rodičů, které se potlačit, nebo zcela převychovat nedají. Je to takový začarovaný kruh, ale myslím, že když na sobě člověk maká, zajímá se hodně o osobní rozvoj a vyhledá i třeba nějakou odbornou nebo alternativní pomoc, je na dobré cestě.

Jaké vztahy máš se svou (adoptivní) rodinou?

Naprosto úžasné. Jsem strašně moc šťastná, že mám rodinu jakou mám.

Jsem jedináček, ale rodiče mají několik sourozenců a tak je naše rodina celkem široká a máme mezi sebou skvělý vztah. S někým si rozumím míň, s někym víc, ale co se týká mámy a táty, nemohla jsem si lepší rodiče přát.

Jsem přesvědčená o tom, že duše si ty svoje rodiče vybere a já jsem si z nějakého důvodu vybrala zrovna je. Byla jsem vychovaná v naprosté lásce a pravdě a jsem za to neuvěřitelně vděčná.

Je něco, co by si chtěla vzkázat dětem, které byly adoptované?

Aby se za to, že jsou adoptovaní nestyděli.

Dnes už to není žádné tabu a i když nás je mnohem míň, než dětí, které mají své biologické rodiče, jsme úplně stejní jako ostatní. Pokud mají o sobě nějaké pochybnosti, nebo spoustu otázek, na které neznají odpověď, ať se nebojí svých rodičů zeptat.

Zároveň si myslím, že by každé dítě mělo mít už od útlého věku nějakého svého psychologa/terapeuta, se kterým může všechno řešit. Je samozřejmě super, když to může dítě řešit se svými rodiči – já si s nimi například říkám všechno, ale v pubertě to tak rozhodně nebylo.

 

A co by si poradila lidem, kteří zvažují adopci?

Na to by líp asi odpověděli moje rodiče. Já si myslím, že to chce hodně síly a odvahy, ale myslím si, že žádné miminko by nemělo zůstat samo a mělo by mít rodinu, o kterou se může opřít. Ať už biologickou, nebo adoptivní.

Ve výsledku na tom vůbec nesejde. Jak řekla jedna moje kamarádka: ,, Samotný porod ze mě matku neudělal“. Důležité je dát dítěti lásku a péči a tu potřebuje každé. Bez rozdílů a výjimek.


3 Replies to “Tess Kratochvílová – jsem adoptovaná”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *