Mozková mrtvice ve dvaceti letech

Když mi do schránky přistál email, v jehož předmětu stálo „Mozková mrtvice ve 20 letech“, docela dost mě zamrazilo, protože jsem opravdu netušila, že je toto možné.

Teď už vím, že opravdu je. A že největší rizikovou skupinou, pro tuto příhody jsou ženy, které užívají nebo užívaly hormonální antikoncepci, ale není to pravidlem.

Během tohoto roku se mi dařilo úplně ve všech směrech – v práce, dobré vztahy s rodinou i přítelem. Všechno bylo skvělé. Potom ale přišel ten osudný měsíc- květen. Měla jsem slavit mé 20té narozeniny 10.května. Na začátku května mě ale začalo pobolívat břicho, říkám si, že to asi budou zaražené prdy, ale jakmile jsem už měla takové křeče, že jsem nemohla ani spát, tak mě přítel sbalil (i přes můj odpor) a odvezl mě do nemocnice.
Tohle se stalo 7. května. Samozřejmě jsem šla ještě ten den na sál s akutním zánětem slepého střeva. Zvládla jsem operaci, bolest po stezích a už to mělo být jel lepší. Vzala jsem si neschopenku v práci a odpočívala jsem.
Potom nastal ten osudný den D. Měla za mnou přijet má nejlepší kamarádka s kamarádem, byla jsem znuděná doma, rodiče byli na zahradě, přítel hrál fifu, v tu chvíli mi zavolali, já jsem vstala. Najednou se TO stalo. Zamotala se mi hlava, lehla jsem si a v tu chvíli mi okamžitě přítel podává pití a ptá se mě co mi je?

Chtěla jsem mu říct, že je něco špatně a ono ejhle, nešlo mi mluvit, ani se hýbat, nic.

Byla jsem uvězněna ve svém vlastním těle, přitom jsem vše vnímala, každé slovo, každý pohyb, každou slzu, kterých tam najednou nade mnou bylo mraky. Přítel hned volal rodičům, kteří volali okamžitě záchranku. Byli u nás do 10 minut a sestra říká “to bude jen náhlá nevolnost” já tam ležím mám chuť na ni řvát: “haló, paní, nemůžu mluvit ani se hýbat a jediné co chci je, aby mi kdokoliv pomohl, PROSÍM!”.
V tu chvíli přijel doktor, naložili mě do sanitky, v kalhotkách, na jedné straně měly ďábla a na druhé andílka- říkám si, tak teď to bude „kdo z koho“. Už se zavírají dveře u sanitky a já tam jen ležím a nejsem schopna ničeho.

Nevěděla jsem co se děje, nikdo mi nic neřekl a já nebyla schopna se zeptat.

V tu chvíli, jakmile se zavřely dveře, tak mé mamince, mému anděli strážnému, řekli asi tu nejhorší věc, kterou nechtěla slyšet “Mladá paní, nemůžeme vyloučit cévní mozkovou příhodu, Vaše dcera nejspíš prodělala mozkovou mrtvici.”
Převezli mě do nemocnice do Mladé Boleslavi kde mě vzali na CT hlavy a zjistili, ze mám ucpanou hlavní cévu v mozku. Já si tam pořád jen ležím a říkám si “do prdele řekne mi někdo co se tady děje?!”.
Jakmile zjistili, ze ji mám ucpanou, okamžitě volali Liberecký vrtulník, který se v půli cesty ale otočil a letěl pro dva motorkáře, kteří se vybourali kvůli vysoké rychlosti. Důvod byl prostý, zachránit dva lidské životy ku jednomu. Když se nad tím zamyslíte, je to docela nefér, viďte?  Na jednu stranu, jsem rada, ze se podařilo je zachránit, ale na druhou stranu, nechat umřít holku, která si za mozkovou mrtvici nemůže sama? To už je teď jedno…
Okamžitě pro mě poslali rychlou, naložili mě do ní. Byla tam strašně hodna paní doktorka a řekla mi ať klidně usnu a že za 20 minut budu už v těch nejlepších rukou. Řekla bych ji “Děkuji Vam”, kdybych mohla. V Liberci jsme byli za 17 minut, každá minuta hraje v takovém případě roli.
Tam už na mě čekal tým specialistů, kteří byli šíleně naštvaní, ze odvrátili vrtulník pro někoho jiného. Najednou mi šlo mluvit, i chodit. Řekli mi ať nápisu co chci tak jsem jim napsala “chci domu”. Byla jsem šťastná, ze to zase jde a jediné co jsem chtěla,bylo mít kolem sebe své nejbližší, objímat je a říkat jim jak moc je miluju.
Ale potom to zase přišlo, upadla jsem na zem a v tu chvíli jsem věděla, ze už je něco vážně hodně špatně. Přivezli mě na mě mega moderní sál a řekli mi: „Slečno, prodělala jste těžkou mozkovou mrtvici, teď Vám provedeme operaci při plném vědomi, jen Vám umrtvíme tříslo, přes které Vás budeme operovat, abychom se dostali do Vašeho mozku a vytáhli ten pucek krve, který se Vám urval. Jo a ještě Vám něco píchneme do žily na oblbnutí“.
Upadla jsem do šoku, takže mě nahazovali. Z té hodiny a půl na sále si už dnes pamatuji jen tu obří bolest z té injekce, a to jak mě sestra hladila vlasy a utírala slzy. Po hodině a půl, mě odváželi ze sálu na CT hlavy. Ano, bylo to venku, já jsem se zase mohla smát, trochu mluvit, trochu hýbat levou části těla, ale byla jsem tu, živá.
Říkala jsem si, zachránili mi život, to jsou ti lidé, kteří jsou takovým způsobem nedocenění. Jakmile mě odváželi na IKTOVOU JEDNOTKU, kde jsou u Vás lékaři 24 hodin denně a nespustí Vás z očí, tak už na mě čekala rodina na chodbě. Jediné čo jsem byla schopna říct bylo “Teď už bude všechno dobré”.
Prvních 24 hodin je kritických, kdy se Vám muže mozková mrtvice opakovat. Nic se nestalo, jen jsem tam celé dny ležela, nehýbala se, byla napojena na milion hadiček. Utíkalo to strašně pomalu. Po pěti dnech mi řekli, že mě zkusí dát na normální pokoj a já byla nadšená. Posadili mě na vozík, sestra mě odvezla na pokoj, kde jsem ale byla sama, takže na mě všechno padalo. Co jsem tam asi měla dělat, když jsem nebyla schopna chodit, řekla jsem par vět, ale to bylo vše. Jsem vděčná své rodině a svému příteli, kteří za mnou jezdili každý den a pomáhali mě rozmlouvat.
3 den na normálním pokoji jsem si řekla, tak a dost! Vzchop se, buď silná, měj se ráda, i kdybys měla zůstat taková jaká jsi teď, jsi tu, mezi svými blízkými!! Ještě ten den jsem přešla chodbu tam a zpět a začala jsem hledat slovíčka, která mi někam utekla. Samozřejmě mezitím mi nasadili milion léku a dvakrát denně injekci do břicha, já, co se bojí jehel, ale zlepšovalo se to každým dnem. Každý den jsem měla několik vyšetření, aby přišli na příčinu toho, proč se to stalo.
Jak je možné, ze holka, která nikdy nebrala antikoncepci prodělala mozkovou mrtvici? Řekli mi, půjdu na jícnové echo, ale jakmile jsem zjistila, ze mi budou strkat hadici do krku, tak jsem se v tu chvíli fakt vystrašila řekla jsem si, to nezvládnu. Jeden den jsem měla síly na rozdávání a druhy den jsem padala do depresi. Ale nic jiného, než tam jít, mi nezbývalo. Jak to probíhalo asi psát nemusím, slziček par bylo, jak jinak. Ale…zjistili mi proč jsem JI (tu mrchu) prodělala zrovna já.
Měla jsem vrozenou vadu, díru, mezi pravou a levou komorou na srdci. Po každé operaci se dělají pucky krve v těle, ale zdravému člověku se rozpustí. Jak jsem šla na operaci toho slepého střeva tak se mi tam ten zmetek udělal, urval se a tou 2 centimetrovou dírou se mi dostal až do mozku.
Potom přišla ale další rána, za 14 dní jsem musela jít na další operaci. Ještě se uvidí jestli to budou operovat přes tříslo nebo jestli to budou dělat před hrudník – srazilo mě to k zemi. Nechtěla jsem, aby mi někdo řezal do hrudníku. Modlila jsem se a říkala jsem si, prosím, alespoň ať je to přes to tříslo!
Po 14 dnech jsem přijela do Prahy a řekli mi uklidňující zprávu“ Budeme tě operovat přes tříslo!“. Divte se nebo ne, ale měla jsem radost! Člověk se naučí radovat i z věci, na které nikdy předtím ani nepomyslí. Ať už je to to, že jste schopni ujít chodbu tam a zpět, že si dokážete píchat dvakrát injekce a nebo to, že vás budou operovat přes tříslo a nebudou vám muset řezat hrudník!

Lidské tělo nemá hranice a vydrží opravdu hodně.

Šla jsem na pokoj, zase jsem měla okolo sebe milion hadiček, ale myslela jsem pozitivně. Když vše dopadne dobře, den po operaci mě pustí.
Druhy den odpoledne mě vezli na sál, no co Vám budu, měla jsem bobky až za ušima, ale povedlo se. Zase jsem byla při vědomi a měla jsem cele dvě hodiny tu debilní kameru až v srdci (doslova). Operace skončila a já jsem si jen řekla, zase jsem to zvládla, jsem tady, živá, díky Vám doktoři, díky mé rodině, díky MNĚ. Nechápu, kde jsem vzala tu sílu takhle bojovat, ale někde jsem ji vzala.
Ale holky, můj jediný následek po takových věcech je jen to, že mi to nechalo něco na duši a občas se přeřeknu nebo mi vypadne slovíčko, ale komu se tohle nestává, že jo? Jsem tu, můžu chodit, mluvit, jíst, jsem naprosto schopna normálního života.

Mám se skvěle, mějte se i vy. Díky, díky za to, ze tu můžu stále bejt, díky za mou rodinu, mého přítele a mé přátele, prostě a jednoduše díky🕊


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *